Více než 8000 atletů a atletek se v srpnu sjelo do francouzského Lyonu, kde se konalo mistrovství světa veteránů. Mezi šesti desítkami českých reprezentantů nescházel ani IVO STRNAD. Atlet TJ Jiskra Litomyšl toužil ve Francii korunovat svoji mimořádnou sezonu, během které vybojoval už pět titulů mistra republiky a medaile na halovém evropském šampionátu. A podařilo se mu to měrou vrchovatou. V královském desetiboji získal hned při své první účasti na světové akci bronz, v tyči přidal stříbro a na 100 metrů překážek mu k dalšímu „cinknutí" chybělo pár setin sekundy. Rodák z Kornic u Litomyšle závodí v kategorii 60 – 64 let a o tom, jak těžkou cestu k úspěchu musel ujít, svědčí i skutečnost, že například do desetiboje bylo přihlášeno čtyřiačtyřicet atletů! Lepší než Ivo Strnad byli v nejtvrdší disciplíně jen německý a polský rival.

Když jsme spolu hovořili minule, bylo to po úspěšném startu na mistrovství Evropy veteránů v hale, kde jste byl dvakrát třetí. Vaším hlavním cílem však byl Lyon. Co všechno jste podstoupil v přípravě na tento vrchol?

S halou jsem byl velice spokojen, nastartovala mě do hlavní části sezony. Věřil jsem, že pokud budu zdravý, tak i v Lyonu úspěch přijde. Podřídil jsem tomu veškerou přípravu a makal opravdu hodně. Startoval jsem na veterániádách, které se konaly v Česku. Šel jsem šest sedm disciplín, spíše na jistotu, abych věděl, že desetiboj zvládnu. Dnes vidím, že jsem to měl možná změnit a jít třeba jen tři disciplíny, ale více na výkon. Připravoval jsem se převážně v Praze na Olympu, ale využíval i stadion v Litomyšli.

V čem se liší desetiboj veteránů od toho, který vídáme běžně na klasických atletických kláních?

Příliš ne. Disciplíny jsou stejné, pouze místo stodesítky překážek běháme stovku a máme lehčí náčiní na hody.

Myslel jste před startem mistrovského desetiboje, že jste připraven i na útok na medaili?

Můžu říci, že jsem si věřil, nebyl jsem z desetiboje „podělaný". Nebál jsem se, jestli tam jsou Němci, Američani a další, spíše jsem měl obavu, jestli jsem dokázal formu dobře načasovat, a abych se nezranil. Ale hned stovku se mi povedlo zaběhnout v osobním rekordu 13,72, což mě nakoplo. V dálce jsem měl značné nedošlapy, ta mi nevyšla, ale jinak jsem měl první den standardní výkony. Na čtvrtce jsem si natáhl sval, měl jsem strach, co to udělá, ale dali mě do pořádku tak, že jsem mohl absolvovat celý desetiboj.

Druhý den závodů jste už věděl, že cenný kov je ve hře. Jaký byl z vašeho pohledu jeho průběh?

Druhý den je především o hlavě. Před překážkami jsem zvažoval, jestli je jít úplně naplno, podvědomě jsem trochu přibrzdil, abych si zranění nezhoršil. Potom mi ale výborně vyšla tyč, kdy se mi skákalo výborně a dal jsem 350, což pro mě bylo úžasné. Tím pádem jsem se po tyči dostal na druhé místo. Následoval oštěp, kde už pracovaly i nervy, ale dopadlo to dobře.

Jak jste se cítil před závěrečnou patnáctistovkou, v níž se měl realizovat váš medailový sen?

Na startu určitě hrozně, jedině mě hnala ta vidina medaile, že to prostě musím doběhnout. Věděl jsem přesně, že se jedná pouze o souboj o bronz mezi mnou a Němcem Besedou a nesměl jsem prohrát o více než minutu a šest vteřin. Nic mi jiného nezbývalo než se zavěsit za něho a 700 metrů jsem s ním vydržel běžet. Je to vynikající mílař, ale i když mi nastoupil, tak jsem ho měl pořád na dohled, trochu rezervy jsem ještě měl, takže on zaběhl 6:08, já 7:05 a bronz byl doma. Byl jsem samozřejmě velmi šťastný. Den po závodu bylo vyhlášení vítězů a to víte, že jsem si ho užil.

Jinému by absolvovaný desetiboj na mistrovství světa asi bohatě stačil, ne tak vám, byly před vámi ještě dvě disciplíny…

Je pravda, že například vítěz desetiboje měl jít se mnou tyč i překážky, ale naznačil, že on už ne, že prostě nemůže. Tak jsem si řekl fajn, do tyče ubyl jeden soupeř. Po desetiboji byla několik dnů pauza, odpočinul jsem si a měl jsem radost, že mohu závodit. Zvolil jsem vyšší základ na 330 a byla to dobrá taktika, protože vynesla zase medaili. Tentokrát stříbrnou, na vítězného Němce nikdo nemá a my bojujeme o další cenné kovy.

Stovka překážek pro vás musela být také náročná, zvládl jste tři běhy. Jak moc vás mrzelo šest setin, které jste ztratil na bronz?

Pro mě bylo fantastické, že jsem vůbec mohl běžet a sval mi vydržel. Z rozběhu jsem šel dál docela s přehledem, pak bylo semifinále a to se jelo na doraz. Zajistil jsem si přímý postup v osobním rekordu 16,55. Ve finále se závodí vabank, někomu to vyjde, někomu ne. Jeden z velkých amerických favoritů spadl na třetí překážce, já bojoval o medaili, což jsem nečekal, zlepšil jsem se na 16,33, ale těch šest setinek nakonec bohužel chybělo.

Co byste celkově řekl k mistrovství světa? Jaká panovala na stadionech v Lyonu kulisa?

Atmosféra byla úžasná. Všichni žili sportem, ať to byli Američané, Němci nebo Ukrajinci. Kdyby se takhle dokázali politici mezi sebou bavit, bylo by to nádherné. Lidi si navzájem fandili, nejvíce mě nadchlo finále stovky překážek, když byla tribuna úplně plná, před startem nás představili a už jen tohle vás musí nabudit. Byl to skvělý zážitek, jediné, co trochu vadilo, byli někteří rozhodčí, kteří byli hodně úzkoprsí, mě třeba rozhodili v kouli. Celý šampionát provázela až čtyřicetistupňová vedra, nezažil jsem nikdy něco podobného, pro všechny to bylo hrozné. Každý měl ale stejné podmínky a záleželo, kdo je vydrží.

Mimochodem jak si ve Francii vedla česká reprezentace?

Nebyli jsme tak úspěšní jako na Evropě, přece jenom je to svět a tedy i jiná konkurence. Měli jsme celkem 62 reprezentantů a dohromady jsme pro Českou republiku vybojovali třiadvacet medailí. Rozhodně se tedy dá říci, že naše účast tam byla úspěšná.

Nedlouho po mistrovství světa jste se představil znovu na tuzemské akci. O co se jednalo?

Zúčastnil jsem se tradičních závodů v Šumperku, kde si můžete vybrat ze čtyř disciplín a tři nejlepší výkony se počítají do konečných výsledků. Vyhrál jsem tam už dvakrát a jel jsem proto, abych se pokusil o třetí vítězství, což se povedlo, i když mi soupeři šlapali na paty. Mě nevyšla koule, měl jsem ale naštěstí v zásobě šedesátku. Mám však hlavně radost, že jsem na šedesátce překážek zaběhl český rekord 9,84, čehož si vážím.

Tento start byl pro vás letošní konečnou a na řadu už přijde zasloužený odpočinek a relaxace?

Ještě nepřijde. Tento týden jsem se připravoval v Litomyšli, myslel jsem, že si v pondělí po Šumperku oddechnu, ale přišel jsem na stadion a zase jsem si zatrénoval. Čeká mě 3. října poslední letošní závod, což bude mistrovství České republiky v klasickém pětiboji v Praze. Dal jsem tomu přednost před evropskými hrami ve francouzském Nice, kam ale nepojedu, protože vrchol jsem měl v Lyonu. Chtěl bych se ale pokusit udělat domácí titul, dvakrát jsem už skončil v pětiboji druhý. Tím pro mě tato sezona definitivně skončí.

V jejím průběhu jste se dokonce v 64 letech zapsal mezi bodující atlety za tým Jiskry v první lize…

Ano, i v tomhle věku se mi podařilo bodovat. Nebudeme si nic nalhávat, samozřejmě to bylo tím, že tam asi někdo neskočil základ. Je to hezké, ale na druhou stranu mě mrzí, že je taková úroveň závodů v první lize. Buď to ty lidi nebaví, nebo se nezúčastňují, to nevím. Špička nějaká je, ale ostatní výkony jsou špatné.

Letos jste uspěl v hale i pod otevřeným nebem. Jak se vám to podařilo, když i reprezentační šéftrenér zdůvodňoval neúspěch některých našich atletů na nedávném mistrovství světa tím, že se soustředili na březnovou halu v Praze a nestihli se do srpna nachystat na Peking?

Nepochopím, že toto vůbec může někdo říci, protože ti, kteří byli v Pekingu, jsou absolutní profíci. Spíše šlo to, že nedokázali naladit formu na daný okamžik. Roli hrála psychika, někdo už mohl být trochu za letošním zenitem, někdo nedokázal správně zvolit taktiku během chvilky, která je k tomu potřeba. Určitě tam byla zklamání, což se může stát, smutné je, že se to stane na největší akci. Oni závodit bezesporu umí, ale nemá cenu hledat výmluvy. Kdo je připraven, ten vyhraje a šmytec.

Závěrem, na co se těšíte v atletické sezoně 2016? Co by pro vás měly být její hlavní vrcholy?

Všechno bude pochopitelně v první řadě o tom, jestli mi bude sloužit zdraví. Pokud ano, tak prioritou pro mě bude halové mistrovství Evropy v italské Anconě.Což by pro mě byl poslední závod v kategorii 60 – 64 let. Poté přestoupím do kategorie 65 – 69 let, kde bych měl mít určitou výhodu, ale i tam jsou výborní závodníci. Příští rok se mistrovství světa koná v australském Perthu, kam bych se rád podíval, ale to je zatím daleko. Také pochopitelně záleží na finančních možnostech a v této souvislosti bych rád poděkoval městu Litomyšl a sponzorům, kteří mi pomáhají se zajištěním účasti na prestižních atletických podnicích.

Ivo Strnad na mistrovství světa

KATEGORIE 60 – 64 LET

Desetiboj
3. místo (6617 bodů)

Tyč
2. místo (350 cm)

100 metrů překážek
5. místo (16,33)