Basketbalový klub Adfors Basket Litomyšl se prosazuje v posledních letech na krajské i celorepublikové úrovni. To není něco nového, o čem by sportovní veřejnost v regionu nevěděla. V předcházející sezoně k tomu přibyla rovněž účast žáků v mezinárodní Středoevropské lize, kterou svěřenci Martina Šorfa dokonce dokázali na domácím finálovém turnaji ovládnout.

Ročník 2019/2020 měl přinést několik nových klubových zápisů. Také, že přinesl, leč nade vším bude jednou provždy čnít dovětek „nedohráno“. Právě v této době měly vrcholit basketbalové soutěže na domácí scéně a MARTIN ŠORF, který v litomyšlském basketbalovém klubu působí v roli šéftrenéra a předsedy, měl právě teď trávit v hale nejvíce času a soustředit se na koučování družstev. Místo toho však měl, stejně jako hráči a hráčky, neplánované volno.

Muž, jenž stojí za litomyšlským basketbalovým rozmachem, pohovořil pro Deník nejenom o tomhle nešťastném nedokončeném ročníku.

Jak hodnotíte předčasně ukončenou sezonu, ve které jste měli opět nakročeno k zajímavým umístěním?

Je pravda, že hned několik našich týmů si ve svých soutěžích vedlo velmi dobře. Starší žáci prožívali skvělou sezonu v extralize a stále pomýšleli na postup do play off. Navíc se kluci měli v dubnu po roce opět účastnit finálového turnaje Středoevropské ligy v polském Zgorzelci. Ukončení sezony mě velmi mrzí také kvůli našemu nejmladšímu týmu minižactva U11, které mělo před sebou vrchol v podobě domácího republikového šampionátu, na který jsme se moc těšili a chtěli pro všechny jeho účastníky uspořádat nezapomenutelný turnaj. S trochou ironie by se dalo říci, že se to povedlo, byl to totiž turnaj, jaký svět neviděl…

Zastavme se na okamžik u Středoevropské ligy. Je určitě velký úspěch, že malé město jako Litomyšl hraje velké mezinárodní zápasy…

Já bych řekl, že to je přímo obrovský úspěch. Hrozně si to užíváme a jsme za to moc vděční, protože víme, že co je teď, nemusí být za rok dva. Družstvo kolem chlapců ročníku 2005 je naší aktuálně nejsilnější kategorií, a proto jsme chtěli těmto klukům dopřát i něco víc než jenom zápasy na republikové scéně, byť proti výborným soupeřům. Ale když hrajete proti polským nebo německým týmům, je to jiné, je to pro kluky opravdu mimořádný zážitek a skvělá zkušenost. Rádi bychom v této mezinárodní soutěži startovali i v příští sezoně, doufám, že to bude možné a že v říjnu budeme moci vyjet znovu za hranice za dalšími turnaji.

Po několika letech měla Litomyšl opět tým žen, a to hned ve druholigové soutěži. Jak hodnotíte premiérovou účast litomyšlského celku?

Byla to pro holky veliká zkušenost a těžká zkouška, ale s tím jsme do toho šli. Měli jsme jednoznačně nejmladší tým v celé soutěži, když náš věkový průměr byl jen 19,5 roku. Několik hráček bylo stále v juniorském věku, takže to bylo někdy dost náročné. Přece jen rozdíl mezi ligou juniorek a soutěží žen je značný. Museli jsme se adaptovat na mnohem tvrdší a fyzičtější basketbal, což se nám dařilo někdy lépe, jindy hůře. Nebylo moc zápasů, v nichž bychom vyloženě propadli, ale v mnoha vyrovnaných duelech jsme prohráli vinou špatné koncovky nebo závěrečné čtvrtiny. Ale je to logické, zkušenosti byly vždy výrazně na straně starších soupeřek. Naše účast rozhodně splnila účel a věřím, že do příští sezony půjdeme jako lepší tým. Za bilanci čtyř výher a deseti proher se jako nováček stydět nemusíme, ale trochu lepší to být mohlo.

Za zmínku určitě stojí i vaše spolupráce s Nadačním fondem manželů Pokorných během domácích střetnutí žen. O co přesně se jednalo?

Z této spolupráce mám velkou radost, protože takto i my můžeme pomoci dobré věci. Konkrétně se na všech utkáních druhé ligy vybíralo dobrovolné vstupné, které pak putovalo do kasičky na nemocného Tomáška. Sbírka probíhala na více akcích, a to i mimosportovních, a basketbalové zápasy byly jednou z nich. Jsme moc rádi, že jsme se mohli podílet na celkové částce 110 tisíc korun, která se vybrala. V celé soutěži jsme měli nejvyšší návštěvnost, což se pozitivně odrazilo na výtěžku. Velké díky patří všem, kdo do kasičky nějakou tu minci nebo bankovku vhodili a chodili nás celou sezonu podporovat.

Když se podíváme o pár let nazpět, tak basketbal v Litomyšli stál více méně na okraji zájmu, zatímco dnes patří mezi top odvětví především pro děti a mládež. Jak se tahle přeměna povedla?

Předně mě těší, pokud je náš klub takto vnímán. Jak se říká v jedné reklamě na kávu, když děláte věci dobře, lidé to ocení. Já bych ještě dodal, když děláte věci s láskou a nějakou vizí. To byly důležité aspekty toho, že se nám podařilo klub pozvednout. Je za tím mnoho tvrdé práce, člověk musí hodně obětovat. Pak ho ale každý úspěch, který přijde, těší o to víc. Basketbal je kolektivní hra, náš vzestup byl tedy týmovou prací a měl jsem v začátcích velké štěstí na lidi. Vytvořila se zde skvělá parta lidí, kteří nám v klubu pomáhali a pomáhají, a tímto bych chtěl všem poděkovat.

Dětí máte v klubu spoustu, co ale nadšenci, kteří jsou ochotni s nimi pracovat? Máte dost zapálených trenérů, vedoucích, pořadatelů a dalších spolupracovníků?

Myslím, že to je velký problém dnešního sportu. Hodně se žehrá na nedostatek sportujících dětí, které místo v halách tráví čas u počítačů, což je zajisté pravda. Možná ještě větší problém je ale sehnat lidi, kteří by se chtěli ve svém volném čase u mládeže angažovat. Jako další kluby, tak i my se snažíme využívat a zapojovat rodiče hráčů. Basketbal je ale natolik specifický a technicky náročný sport, že trenéra může dělat většinou jen někdo, kdo jej v minulosti závodně hrál, čímž se okruh potencionálních pomocníků výrazně snižuje. Musím ale zaklepat, že u nás s personálním obsazením zatím problém nemáme a že dokážeme najít lidi, kteří nám s činností klubu pomáhají. Možná to bude i tím, že se u nás cítí dobře a chtějí být součástí toho, co tu vytváříme. To je skvělé a jsem za to vděčný.

Když jste se posunuli na úroveň celostátních soutěží, tak abyste v nich výsledkově obstáli, musí ti dobří kluci a dobré holky hrát více, jiní hrají méně, a někteří převážně „sedí“. Jaký máte jako trenér recept, abyste všechny svěřence udržel v zápřahu a hlavně při chuti na basketbal?

Tohle je nesmírně těžká otázka. Nejsem si jistý, že jsem ten správný recept našel. Jak s oblibou říkám, bez kvality nemůžete vyhrávat, bez kvantity nemůžete vůbec hrát. Na druhou stranu, koho baví jen prohrávat… Je dítě spokojenější, když hraje více a prohrává se, nebo když hraje méně a vyhrává se? Je to opravdu balancování na hodně tenkém ledě, někdy uděláte správné a jindy špatné rozhodnutí. Obzvláště u těch menších dětí se snažíme dávat dost prostoru všem, byť spravedlivé to nikdy nebude, ale postupem času a ve vyšších soutěžích to tak nejde. Nejtalentovanější hráči samozřejmě dostávají více prostoru, ale snažím se najít cestu, jak zapojit všechny, byť to vždy nejde, ale takový je prostě sport a ostatně i život. Nicméně věřím, že díky dobré partě a všem zážitkům, co v klubu děti mají i mimo zápasy, to u nás baví také ty, kteří si třeba zahrají méně.

Cítíte z reakcí a komunikace s vašimi kolegy i svěřenci, že jim v těžkých dobách basket, míč a koše opravdu chybí?

Myslím si, že určitě. Možná ještě víc než samotný míč a koš, protože s míčem si mohou hrát doma nebo střílet venku na hřišti, tak schází spíše ten mezilidský kontakt. Socializace je pro nás strašně důležitá a u dětí zvlášť. Stejně jako jim chyběl kontakt se spolužáky, tak jim jistě chyběl i kontakt se spoluhráči a těšili se na obnovení tréninků.

Jakým způsobem zahajujete po postupném uvolňování opatření klubovou činnost?

Od 11. května bylo umožněno sportovat i ve vnitřních sportovištích, takže jsme pomalu obnovili tréninky, byť zdaleka ne v míře jako před pandemií. Týmy si musí vystačit s jedním až dvěma tréninky týdně, zpočátku jsme nešli do kontaktních cvičení. Cílem bylo, aby si každý opět osahal míč a navykl na koše. Neočekávám, že bychom se nyní něco naučili, hlavní bude toho co nejméně zapomenout.

MILNÍKY LITOMYŠLSKÉ BASKETBALOVÉ SEZONY 2019/2020
Jedním z nejpozoruhodnějších počinů Adfors Basket Litomyšl v nedokončené sezoně je úspěch chlapců ročníků 2005 a 2006, kteří se probojovali do extraligy starších žáků U15, tedy mezi nejlepších dvanáct týmů v republice. Byla to premiéra některého z mládežnických družstev v nejvyšší české soutěži vůbec a kluci se v ní pohybovali na hraně osmého místa, které jako poslední zaručovalo postup na mistrovství České republiky.
Když je řeč o republikovém mistrovství, nejmladší soutěžní tým, tedy smíšené minižactvo U11, měl svoji účast na finálovém turnaji pro nejlepších dvanáct celků zajištěnou díky vítězství v krajské kvalifikaci. Navíc klub získal možnost tento turnaj pořádat v Litomyšli. O to větší je škoda, že byla tato akce stejně jako všechny další šampionáty zrušena.
Kromě extraligových žáků U15 startovali v celorepublikové soutěži ještě chlapci o rok mladší, tedy mladší žáci U14, kteří bojovali sice „jenom“ v lize, ovšem nevedli si v ní vůbec špatně. V základní skupině obsadili třetí místo a o jedinou příčku jim utekl postup do extraligy.
Celkem do sezony zasáhlo sedm mládežnických družstev. Kromě dvou týmů žáků se nejvíce dařilo minižactvu U12, které to mělo rozehrané na vítězství ve východočeském přeboru II, a junioři U19, jež v nadregionální lize drželi bronzovou příčku, stejně jako minižactva U13 a U11 ve skupinách východočeských přeborů.
Jediným čistě dívčím týmem byly žákyně U14, které však v konkurenci smíšených družstev často bojovaly proti klukům, a tak to měly ve své krajské soutěži tuze těžké a pohybovaly se ve druhé polovině tabulky.
Žákyně byly sice jediným dívčím mládežnických týmem, ale něžné pohlaví v této sezoně zastupovaly ještě ženy. Ty navíc hrály ve velmi stylových dresech, jejichž barva je oficiálně nazývána jako starorůžová. Jedná se o stejnou barvu, kterou nese i Nadační fond manželů Pokorných, tedy hlavní nadační partner klubu. No a právě na konto tohoto fondu se přispívalo v každém domácím zápase žen a pomoc šla na nemocného chlapečka Tomáška. Ženy v minulosti v Litomyšli hrály, ale tentokrát se podařilo zajistit pro tým pozici ve druhé národní lize, tedy třetí nejvyšší seniorské soutěži, což byla letošní velká premiéra a pokoření dalšího historického milníku.