Deváté místo, které v Kooperativa NBL obsadili svitavští Tuři, je vyrovnáním jejich historicky nejlepšího výsledku a jako takové je nutno ho kvitovat pozitivně. Je tady ale i jistá stopa zklamání, neboť především v první polovině soutěže se zdálo, že se v hale Na Střelnici bude hrát i čtvrtfinále. Proč se tak nestalo, i nad tím se zamýšlí trenér STANISLAV PETR, který ve Svitavách prožil rozhodně zajímavý návrat na ligovou trenérskou lavičku.

Jak zní vaše hodnocení skončené sezony Turů s odstupem času? Vyjádřil byste s ní spokojenost?

Pokud se na to podívám z pohledu možností klubu, rozpočtu a sestavení týmu, tak sezona určitě dobrá byla. Když si ale zpětně uvědomím, jaký jsme měli vstup do soutěže, tak úplnou spokojenost cítit nemohu. Tam jsme si totiž udělali dobrý odrazový můstek, abychom si zahráli v play off. Nepovedlo se to, což mrzí mě i hráče, kteří sami cítili šanci a chtěli dokázat, že i Svitavy mohou dojít do osmičky. Na druhou stranu jsem rád, že i když jsme do play off nakonec neprošli, tak jsme splnili menší cíl a vyhráli dva poslední domácí zápasy, navíc docela velkým bodovým rozdílem. Hráčům totiž nebylo jedno, jestli budeme devátí nebo jedenáctí, sami chtěli skončit co nejlépe a zvládli to.

Začátek sezony, ten byl ve vašem podání skoro neuvěřitelný. V čem byly hlavní příčiny, že si s vámi i silné celky nevěděly rady?

Jako první moment bych zdůraznil, že náš tým byl sestaven na poslední chvíli. Nebyli jsme tudíž pro soupeře čitelní. Přišel nový americký hráč Cory Abecrombie, který byl v tu chvíli pro všechny velkou neznámou. Otevřela se naše silná stránka – on pod košem, Standa Votroubek na perimetru a k tomu další šikovní střelci Teplý, Špaček či Šotnar. V prvních zápasech nám to vycházelo, soupeři neodhadli naši strategii a nevěděli, co budeme hrát. Přestože jsem věděl, že kvalita družstva nebude ani tak v defenzivě, jako spíše do útoku, tak jsme na začátku sezony měli hodně energie i v obraně. Ubránili jsme třeba Prostějov i Opavu, tedy semifinalisty ligy, na nízkých číslech. Získali jsme poměrně rychle velké sebevědomí, které jsme zápas od zápasu prodávali na hřišti.

Už tady jste ale sázel na poměrně úzkou rotaci hráčů, kteří sice drželi vysoký standard hry, ale zároveň odehráli obrovské penzum minut. To ovšem asi nemohlo vydržet do nekonečna, že?

Naše rotace byla prakticky zúžena na osm hráčů, sem tam i na deset, ale to bylo jen málokdy, protože jsme potřebovali vyhrávat. A nešlo taktizovat, i když původní mojí myšlenkou bylo, že chci, aby hrálo deset hráčů. Ale pak jsem viděl, že při střídání nám najednou chyběla potřebná ofenzivní síla a nebylo to ono. V dalším průběhu soutěže se to projevilo psychickou opotřebovaností a fyzickou únavou.

V novém roce a zejména v únoru a březnu jakoby se všechno, co vám do té doby hrálo do karet, otočilo proti vám. Soupeři se vás naučili mnohem lépe číst a vaše vlastní výkony šly dolů…

Ono je to většinou tak, že forma v průběhu sezony kolísá. Nedá se udržet po celou dobu úplně na optimální úrovni, k čemuž přispívají různé okolnosti, jako třeba možnosti regenerace a podobně. Nevydařilo se nám několik zápasů, nepovedlo se nám vyhrát venku, i když jsme v některých utkáních měli šanci, a v tu chvíli na nás padla deka. Trvalo dlouho, než se to zlomilo, vlastně k tomu došlo až v závěrečných domácích utkáních. Největším problémem pro nás určitě byla utkání na palubovkách soupeřů.

Ano, jen tři vítězství na cizích hřištích, to bylo přece jen málo…

Málo na to, abychom se dostali do play off. Když se chce tým zachránit, je každé vítězství venku hodně dobré, ale když by rád do čtvrtfinále, potřebuje v každé polovině alespoň tři zápasy venku vyhrát. Těžko vysvětlit, proč nám to tak nešlo. Já to vidím jako otázku mentální síly. Doma, když se nám nedaří, stojí při nás diváci, povzbudí hráče, sem tam i zakřičí po sporném verdiktu rozhodčího, a pak se povedou dva tři dobré zákroky a všechno jde nahoru. Venku je to přesně naopak, tam klidně stačí dvě rozhodnutí, která se nám nelíbí, tým se rozhodí, soupeř najednou odskočí o deset bodů, my začneme řešit situace individuálně, každý jednotlivec se to snaží strhnout sám, nakupíme chyby a už se nezvedneme. Je to spíše o psychice než o herním výkonu, protože to, co hrajeme doma, bychom měli být schopni předvést i venku. Nesmíme propadat dojmu, že je utkání ztraceno, důležité je neztrácet víru v obrat, protože v basketbale stačí dvě rychlé trojky a vše může být jinak.

Když jste narazil na vaši úzkou rotaci, tak v některých duelech bylo patrné, že jste prostě musel ponechat na palubovce i hráče, kteří se trápili, a doufat, že se zvednou, protože jste téměř neměl na lavičku pro koho sáhnout. To by značný problém, že?

Je to přesně tak. V dnešním basketbale, který je hodně tvrdý, reálně nejde, aby jeden hráč hrál čtyřicet minut. Respektive to jde, ale nemůže po celou dobu podávat takový výkon, jaký by sám chtěl a jaký by od něho trenér potřeboval. Někde si musí odpočinout a odpočinková fáze může být jedině útočná fáze. V obraně to soupeř hned potrestá. Každý trenér by rád měl na každou pozici dva hráče, aby je mohl kdykoli protočit. To by byl ideální stav a chtěl bych jednou zažít, abychom mohli předvádět to, co v této sezoně třeba Děčín s deseti vyrovnanými hráči. Ostatně i my jsme proti němu třeba hráli slušnou čtvrtinu, aby nás potom častým střídáním a přísunem nové energie na hřiště přehrál a do poločasu bylo po zápase.

Jakých výsledků a výkonů v odehrané sezoně si nejvíce ceníte?

Stoprocentně to jsou oba domácí zápasy s Pardubicemi, v prvním porážka v prodloužení a ve druhém vítězství. Ne proto, že bych jim jako Pardubák a bývalý trenér Pardubic chtěl něco dokazovat, ale proto, že výkony proti tomuto soupeři se nám opravdu podařily. Byla to odměna i pro některé naše hráče, kteří se v minulosti v Pardubicích do týmu nedostali. Samozřejmě vysoko hodnotím i výhry proti mužstvům, která se dostala do semifinále, tedy Prostějovu a Opavě. Pěkné byly i zápasy, které jsme vyhráli téměř euforicky, ať to bylo proti Kolínu nebo na závěr s USK Praha. Hezkou vzpomínkou je i televizní výhra nad Ostravou po trojce v poslední sekundě, což však bylo hodně o štěstí, protože tam jsme v závěru udělali mnoho chyb.

Sám jste upozorňoval, že se vaši hráči dostávají do potíží, když na ně soupeř vytáhne agresivní a tvrdou obranu. Proč tomu tak je?

Je to dáno typy hráčů. Někteří bojují nejen basketbalově, ale i silově. Nevadí jim, že dostanou ránu, umí ji i rozdat, je to součást jejich hry. My takové nemáme. Naši kluci se kontaktu raději spíše vyhnou, než by do souboje šli tvrdě. Ono přitom někdy samozřejmě hrozí zranění a to jsme v situaci, kdy nás bylo deset, nechtěli, ale tvrdost tam musí být a rád bych ji v příští sezoně do týmu dostal. Nepůjde to ale jednoduše. Hlavně se však potřebujeme dostat do toho, že když nás bude někdo tak tvrdě bránit, musíme se s tím vyrovnat a ne jen gestikulovat, že nás někdo fauluje. Takhle se prostě basketbal teď hraje.

Půjde-li všechno dobře a bude-li se Kooperativa NBL ve Svitavách hrát i nadále, jak vidíte perspektivu družstva Turů?

Mým přáním je dostat sem dva mladé talentované hráče. Pochopitelně to ale určitě nepůjde bez toho, abychom sáhli rovněž po nějakém cizinci. Na českém trhu není tolik dlouhých podkošových hráčů a když jsou dobří, hrají v lepších týmech. Takže budeme muset najít nějakého dalšího Coryho. Ono jich je na trhu sice relativně dost, ale trefit se do takového výborného pohodového hráče, kluka, který si lehce porozumí se spoluhráči i s fanoušky, to je složité. Jinak bych perspektivu viděl jako slušnou, s hráči jsou podepsané smlouvy, dá se na nich stavět, celek rozhodně sílu má, takže ho chce lehce doplnit a mohlo by to být dobré.

Co vás zaujalo v uplynulém ročníku nejvyšší domácí soutěže?

Odhadoval jsem to tak, že bude vyrovnanější z hlediska boje ve spodní části tabulky, že nebude tak jasný outsider. Objevilo se tam Brno, což mě zarazilo, ale je pravda, že mělo hodně zraněných klíčových hráčů. Jinak nemohu říci, že by mě něco překvapilo. Nymburk je jasný, v podstatě hraje tak, jako by si chtěl chvilku zahrát vyrovnaně, a potom do toho šlápne. Ve většině zápasů ale nebylo zřejmé, kdo koho může porazit, hlavně na domácí palubovce, což bylo pro soutěž zajímavé. Fandil jsem Opavě, protože se mi líbilo, že složila tým z českých hráčů. Z pozice trenéra bych rád poděkoval vedení, které zajistilo, že svitavský klub může v lize vůbec existovat, a věřím, že budeme pokračovat.

Ještě jedno téma dovolte závěrem, a to jsou rozhodčí, neboť o nich i vy trenéři, byť mimo záznam, nemluvíte zrovna pozitivně. Co si myslíte o jejich práci?

Viděno bez emocí je to stejné jako s hráči. Mluvil jsem o tom, že v Česku není na výběr příliš mnoho kvalitních podkošových hráčů. Tak je to i u rozhodčích. Je jich málo, není z čeho brát, takže se do ligy dostanou i takoví, kteří tam nepatří. Co mě osobně vadí nejvíce, je arogance. Někdy také vyletím, ale nejsem člověk, který by si soustavně stěžoval na výkony rozhodčích. Ale když se jich chcete zeptat, něco vysvětlit, tak se k vám někteří otočí zády a nakonec ještě dají technickou. To je horší, než když něco písknou špatně. Já něco udělám špatně jako trenér, hráči něco udělají špatně, stejně i rozhodčí. Tak to je, na rozhodnutí je zlomek času. Chyby děláme všichni, ale jde o to, jak se k tomu postavíme, jestli umíme chybu uznat a třeba se i omluvit. Někdy mám však bohužel pocit, že tady se někteří nepletou nikdy a vždycky mají pravdu.