V kulturním domě Koruna v Hořicích se rozdávaly mistrovské tituly a poháry pro jezdce v silničních závodech motocyklů. Ceremoniál byl určen pro 19 tříd od minibiků přes veterány, klasiky až po „velkou“ silnici.

Celou akci uváděli televizní komentátoři Václav Svoboda a Josef Kubíček. Nechyběly kamery České televize ani Novy, mezi hosty byli starosta Hořic Ivan Doležal, ředitel mosteckého autodromu Gerhard Ittner, člen Výkonného výboru Autoklubu ČR Karel Křovina i komentátor ČT Karel Březina.

Pro svůj pohár za prvenství v kubatuře Open CZ nad 600 ccm si přijel i MAREK KÁŇA z Jevíčka, závodník Eagle Racing Teamu Svitavy. Odpovědná příprava na letošní sezonu mu přinesla zlatý úspěch. V jeho případě po sedmi letech.

Sezona 2010 pro vás byla bezesporu vydařená, jak by také ne s titulem v kapse. Jak byste ji zhodnotil?
Hodně jsem se celou zimu připravoval, více než kdy jindy. Posilovna, běh, bazén, občas sauna a pořád dokola. Dobrá fyzička je základní předpoklad rychlé jízdy. První závod byl v dubnu na maďarském Hungaroringu, byla velká zima a dojel jsem druhý. V závodu jsem měl i na výhru, ale problém s nastavením motorky mi způsobil téměř pád v polovině jízdy, tak jsem musel zvolnit, ale v cíli jsem měl velmi dobrý pocit, že by to letos mohlo jít dobře. V Brně bylo mokro, i když závod nám vyšel tak tak na suchu, ale opět byla zima. Po opravdu velkém boji jsem skončil druhý. Rád vzpomínám na Most, v deštivém závodu jsem zvítězil s náskokem třiceti sekund, to bylo hodně povedené. Dobrý výběr pneu a téměř dokonalé nastavení podvozku. To už jsem začínal pomýšlet na titul a nakonec to tak dopadlo.

Již jednou jste mistrovský primát slavil, ale poté jste si vybral dlouhou závodní přestávku. Co vás k ní vedlo a proč jste se rozhodl pro návrat?
Bylo to na konci sezony 2005. Měl jsem spoustu práce, řešil mnoho problémů, bylo toho moc. Myslel jsem si, že už bych měl skončit, a navíc v tu dobu přišla lákavá a i lukrativní nabídka na práci v prostředí mistrovství světa superbiků pro rok 2006 jako PC specialista. Byla to vynikající zkušenost, také hodně cestování. Ale přece jenom mě to neustále lákalo zase se svézt, navíc mě podpořila i manželka. Tak jsem se v roce 2007 dohodl s Jafferson Teamem a odkoupil od nich jeden rozpracovaný motocykl, dostavěl ho a šel do toho. Bohumil Staša, legendární český závodník, jednou řekl: „Přestat závodit je horší než přestat kouřit“. Podle mě je to pravda.

Jak jste vůbec k závodění na silných silničních motocyklech dostal?
Začínal jsem na Simsonu, následovalo několik strojů Jawa 350, dost jsme se v tom vrtali. Svou první japonskou motorku jsem si pořídil v roce 1995. Chtěli jsme jezdit rychle, je pravda, že v devadesátých letech byla policie tolerantnější než dnes, ale na silnici přece jen není bezpečno, proto jsme začali jezdit na brněnský okruh na jízdy pro veřejnost. To doporučuji každému motorkáři, který potřebuje vybít energii nebo si jen tak zkusit hranice motorky, jejichž znalost se může hodit při krizové situaci v provozu.

Na okruzích jste toho určitě zažil hodně, ať příjemného či negativního. Na co nejraději vzpomínáte?
To je asi u všech závodníků stejné. Je to buď první výhra, nebo stupně vítězů, takže u mě je to moje premiérové vítězství v podniku mistrovství České republiky. Bylo to v roce 2003 na okruhu v Trenčíně. Ten pocit byl opravdu super.

A naopak, co vaše nejhorší vzpomínka za uplynulá závodnická léta?
Asi maďarský Pannoniaring v roce 2005. Nemohl jsem se tam pořádně chytit a během víkendu jsem měl hned tři pády. I celá loňská sezona nestála za moc. O to více jsem se připravoval na tu letošní.

Když jste se zmínil o těch pádech, máte spočítáno, kolik jich už bylo?
Nevím přesně, asi sedmnáct. Nejhorší byl na jaře 2004 při prvním testování v Brně. Dostal jsem klasický highsider v rychlosti asi 160 km/h, následoval let vzduchem, pád na asfalt a nekonečně kotrmelců. Ráno jsem vstal z postele jen s pomocí manželky a vyrazil do nemocnice, kde po vyšetření na tomografu naštěstí zjistili, že jsem v pořádku, jen naraženiny. Zlomenina byla zatím jen jedna v podzimním závodu mistrovství republiky 2008 v Brně. Šlo o tříštivou zlomeninu lýtkové kosti a utržené vazy v kotníku, ale ten pád nebyl tak hrozný.

S technikou, která vás dovezla k titulu, budete nepochybně spokojen…
Od začátku jezdím na motocyklech Yamaha R1, mám už pátou. Motor po úpravách má výkon téměř 200 koní. Pokud jde o rychlost, například v mosteckém „vracáku“ se jede kolem sedmnáctky, ale třeba na cílovce na Slovakiaringu přes tři sta v hodině.

Co vlastně dělá motocyklový závodník po sezoně, když nezávodí?
Věnuji se hlavně práci, dnes je to dost těžké všude. Taky musím shánět finance na závody a hlavně udržovat fyzičku. V zimě převažuje posilovna, bazén, v létě zase více aerobních aktivit. Rád jezdím na kole, objel jsem několik cyklomaratónů, ale v posledních letech více než kolo upřednostňuji běh. Mám za sebou nějaké půlmaratóny, chtěl bych dát také maratón, ale pořádné tréninky zabírají i několik hodin denně a najít ten čas je někdy problém.

Co jezdecké vzory? Je někdo, jehož výkony skutečně uznáváte?
Přímo vzor ne, ale líbí se mi kariéra a přístup Tomáše Foukala, jedné z legend české silnice. Když získal svůj poslední titul, bylo mu hodně přes čtyřicet, a pořád mu to jde, i když teď už závodní auta.

Zlatá sezona je už nenávratně minulostí. Jak bude vypadat ta příští?
Bohužel vše se bude odvíjet od financí, které se nám podaří sehnat. Chtěli bychom na příští sezonu postavit novou motorku a jet mistrovství České republiky ve třídách Open CZ a Superbike.

Náš region není „Mekkou“ závodů silničních motocyklů. Jak se k vašemu úspěchu staví přímo v Jevíčku?
Nijak, ale silničáři jsou na toto zvyklí. Vždyť královna motocyklového sportu je u nás odstrkována i ze strany Autoklubu České republiky.

Prý jste dokonce kandidoval v komunálních volbách v Jevíčku. Jaká to byla pro vás byla zkušenost?
V této oblasti nechci s nikým „závodit či bojovat“. Několik lidí mě zklamalo, až ve volbách jsem zjistil, že jsem měl o mnohých zkreslené mínění. Jiní jenom potvrdili, že mé špatné mínění o nich bylo správné, ale abych nebyl negativní, někteří i překvapili.

Zpátky k závodům. Když byste chtěl někomu poděkovat, kdo by to byl?
Jiřímu Svobodovi, bývalému tajemníkovi AMK Brno, díky kterému jsem se dostal k závodění. Dále Láďovi Ešnerovi, jednomu z nejlepších ladičů motorů u nás a hlavně svojí manželce a švagrové, bez jejichž podpory a pomoci při závodech bych už asi nejezdil. Určitě i všem sponzorům, bez kterých by to nešlo.

Na závěr, co byste vzkázal těm, kteří by to chtěli na okruzích také zkusit?
Dnes je daleko více možností. Řada agentur pořádá jízdy na okruzích, dále je tu Czech Endurance Cup, kde jsou i třídy pro začátečníky. Takže jděte do toho, ale pokud to myslíte vážně, je to hodně těžké práce, odříkání a dřiny. Jednoznačně to však stojí za to.

(rh, mk)