Petřikov: Když se podívám do občanky, tak už jsem starej

Naposledy se postavil na tatami v závěru listopadu, kdy se v Praze konalo mistrovství Evropy. Před prázdnou O2 arenou bohužel vypadl hned v 1. kole. „Svůj poslední start jsem si představoval jinak, ať už výsledkově, tak především s diváky,“ říkal krátce po šampionátu.

Důvodem k ukončení aktivní kariéry jsou zdravotní trable, které „Páčovi“ v poslední době už nedovolovaly stoprocentně se připravovat na vrcholné judistické akce.

Konec judisty Petřikova: Chtěl jsem se loučit jinak

Kdy jste se definitivně rozhodl pro konec?
Definitivně? Už jsem to tak nějak tušil po svém posledním zápase na Evropě. Když jsem odcházel ze žíněnky, tak už jsem asi věděl, že je konec. Vysloveně definitivní rozhodnutí přišlo potom v následujícím týdnu. Když jsem se na to takhle zpětně podíval, tak jsem si řekl, že už dál asi pokračovat nebudu.

Přemýšlel jste nad tím už delší dobu? Nebo to bylo spontánní rozhodnutí?
Rozhodně jsem to měl v hlavě už déle. Dá se říct, že už jsem s tím tak nějak počítal, že bych měl po téhle sezoně končit. Ale samozřejmě jsem ještě chtěl zabojovat o olympiádu. V olympijské kvalifikaci zbývaly asi čtyři turnaje, ty jsem si chtěl doprat a doufat ještě v nějaký dobrý výsledek s tím, že bych se na tu olympiádu mohl procpat. Jenže se zase všechno zkomplikovalo, i s tím covidem, navíc zdravotně nejsem úplně oukej. Nejsem schopný trénovat judo déle než čtrnáct dní v kuse. Takže lepší už to ukončit teď, než se nějak dál trápit.

Takže hlavním důvodem nebyl věk, ale spíše zdravotní stránka?
Ano, ale ono to jde jedno s druhým. Ten věk tomu také zrovna dvakrát neprospívá, úplně to nejde ruku v ruce. V podstatě jsem už poslední dobou nebyl schopen v kuse konstantně trénovat. V přípravě jsem se musel vracet o několik kroků nazpátek. Prostě už to takhle dál nešlo.

Hovořil jste i o covidu, měl v tom také prsty? Kdyby sezona byla normální a měl jste výsledky, je možné, že byste ještě chvilku vydržel?
To nevím, těžko říct. Ale asi ne, zřejmě bych skončil tak jako tak.

Zdroj: facebook sportovce

(Po mistrovství Evropy v Praze vyslal Pavel Petřikov do světa fotku s přeškrtnutou jmenovkou, což symbolizovalo konec jeho bohaté kariéry.)

Nebo takhle: urychlil covid to rozhodnutí?
Ten covid to asi urychlil. Po té první vlně v březnu, když se poprvé odsunula Evropa, tak jsem byl vlastně rád, protože jsem si trošku odpočinul. Hodně jsem se mohl soustředit na kondici a na posilovnu. To se mi hodně líbilo, udělal jsem si zhruba měsíc a půl takový tréninkový blok, kdy na to byl čas a nebylo to „narušené“ judem. Tehdy se říkalo, že Evropa bude v červnu, tak jsem si myslel, že to bude jenom ku prospěchu věci. Nicméně pak se to znovu odložilo a už jsem viděl, že to prostě nebude dobré. Do toho začala různá soustředění o prázdninách, bylo hodně juda a zase jsem na tom nebyl zdravotně úplně nejlíp. Takže už to pak nebylo ideální po tom druhém odložení mistrovství Evropy.

Co bude dál? Kam povedou vaše další judistické kroky?
Budu od ledna asistentem trenéra Vaška Sedmidubského u národního družstva juniorů. A potom se v Hradci otevře Sportovní centrum mládeže, které bude sdružovat talentované sportovce od nějakých patnácti do třiadvaceti let. Bude to spojené i s Pardubicemi, tam je sportovní gympl, kde mají judo jako kmenový sport. To znamená, že tam judo trénují i v rámci vyučování. Takže to bude SCM Hradec + Pardubice.

Vlastně takové východočeské SCM, že?
Ano, dá se to takhle říct.

Když se v kostce ohlédnete za svojí kariérou, jaká byla? Dobrá, nebo špatná? Dlouhá, nebo krátká?
Byla dlouhá a rozhodně byla i dobrá. Když se na to takhle kouknu v kostce, tak určitě. Ale na druhou stranu, když se na to takhle podívám, tak to všechno docela rychle uteklo. Od takového talentovaného šikovného sedmnáctiletého kluka uplynulo dalších sedmnáct let a pořád si nepřipadám nějak úplně starej. Ale když se podívám do občanky, tak už to tak bohužel je.

Petarda naštěstí neroztrhla ruku, ale jenom bundu

Na co nejraději vzpomínáte?
Nejradši vzpomínám na judistickou partu, na společné zážitky nejen při judu, ale i při těch všech věcech okolo. To mi určitě bude chybět nejvíc. I takový ten předzávodní stres, adrenalin, když člověk stojí v kimonu a čeká na svůj zápas. To je podle mě to, co má každý hodně rád.

Naopak co bylo třeba největším zklamáním?
O zklamání snad ani moc mluvit nemusím. Samozřejmě nepříjemné byly komplikace při změnách pravidel. To byla asi taková největší překážka v mé kariéře. Nicméně prostě to tak bylo a musel jsem se s tím nějak vypořádat. Co se týká zklamání, tak si ještě pořád občas vzpomenu na zápas o třetí místo s Mongolem na mistrovství světa v Budapešti, kde si myslím, že jsem byl zbytečně takový netrpělivý. Mohl jsem ten zápas dostat do zlatého skóre a tam se o něco pokusit. Deset vteřin před koncem jsem cítil dobrou příležitost, tak jsem do toho naplno vletěl, jenže soupeř mě okontroval. Jedině tenhle zápas, ne snad že by mě pořád strašil, ale občas si na něj vzpomenu.

Jinak bylo asi vše ostatní super, že? Zážitky a podobně.
Jo, to jednoznačně.

Co se týká výsledků, hodnotíte to kladně?
Určitě. Jak úspěchy, tak i neúspěchy, to k tomu prostě patří. Řekl bych, že to byla kariéra se vším všudy. Chtěl bych poděkovat hlavně tátovi. Bez něj bych se určitě nikdy nedostal tak daleko, kde jsem byl. Jsem rád, že se mnou prožíval všechny úspěchy i neúspěchy. Ať se dělo cokoliv, vždycky stál na mojí straně.

Byl i vaším hnacím motorem? Přece jen byl úspěšný. Vzhlížel jste k němu takhle? Chtěl jste se mu třeba přiblížit nebo vyrovnat?
Často se to od lidí zmiňovalo, ale úplně tak to nebylo, že by byl mým hnacím motorem. Nebylo to tak, že bych chtěl být jako on. V určitý moment jsem pochopil, že už toho tolik asi nestihnu. Každopádně jsem byl rád, že byl za mnou někdo, kdo si tohle všechno prožil a ví, o čem to je.

Byly pro vás jako čerstvě neaktivního sportovce nedávné vánoční svátky se závěrem roku jiné?
Zatím bych řekl, že úplně jiné to nebylo. Svátky byly vždycky takové klidnější. Spíš jsem většinou chodil jen posilovat a běhat, toho juda nikdy moc nebylo. Teď se to změnilo jen v tom, že jsem běhat nechodil, ale do posilky jsem si občas zašel. Takže žádnou větší změnu jsem zatím nepocítil, ale myslím, že to teprve přijde, až se zase rozjede kolotoč světových pohárů a uvidím kluky, že už všude normálně jezdí. Pak to třeba na mě trochu dolehne a pocítím to víc než teď. Tím, jak se nic neděje, tak je to všude takové mrtvé.

Budete chtít u sportu zůstat alespoň pasivně? Vím, že jste si rád chodíval zahrát fotbálek s kamarády.
Bohužel mám dlouhodobé problémy s kyčlí, což budu muset nějak řešit, poněvadž to opravdu není dobré. Na fotbálek to tedy úplně není. Uvidíme, co mi časem zdraví dovolí. Fotbálek bych si samozřejmě chtěl zahrát, ale nechci kvůli tomu potom čtrnáct dní prokulhat. Na tohle budu muset být opatrný a v tomhle směru se o sebe starat. Nicméně na ryby chodit budu, většinou toho moc nechytnu, takže se u toho ani nenadřu (zasměje se). Takový je život. Aspoň si tam od všeho odfrknu.

Petřikov se zamyslel nad svojí sportovní kariérou