Ochotně s námi zavzpomínal na svoji kariéru a bohaté dějiny svitavského autoklubu.

Jak jste se vůbec k motoristickému sportu ve Svitavách dostal a na které ze svých výsledků jste hrdý?
Měl jsem fyzické základy ze svých sportovních aktivit, například v roce 1954 jsem běžel v Telči přespolní běh s Emilem Zátopkem. Po návratu do Svitav jsem vstoupil do místního Automotoklubu a začal se věnovat amatérskému motoristickému sportu. V roce 1957 jsem se stal mistrem Brněnského kraje v motocyklových soutěžích, později začal jezdit terénní závody s Jawou 350, třeba za rok 1957 jsem absolvoval dvaatřicet závodů a soutěží. Vážím si toho, že jsem posledním vítězem terénního závodu ve Svitavách v roce 1959. Čtvrtá místa jsem zajel v Praze–Šárce a v Holicich v rámci mistrovství republiky.

Nejen motocykly se však staly vaším osudem. Úspěšně jste bojoval také za volantem automobilů.
Poté, co jsem s terénními závody skončil, začal jsem pracovat ve svitavském klubu. V 70. letech jsem pak začal jezdit mototuristické soutěže, později automobilový sport, který jsem ve Svitavách rozjížděl, a závody do vrchu. Nakonec tu jezdilo asi sedm úspěšných posádek, namátkou někdejší mistři České republiky František Fajman a Honza Janíček, dále Bedřich Vyskočil nebo Jan Heřmanský.

Současný mladý motoristický příznivec si asi těžko dokáže představit, na jakých strojích se v počátcích těchto závodů vlastně jezdilo.
Když vzpomenu doby vynikajících svitavských jezdců Sedláčka, Hliněného, Musila, to byly vlastně trofejní motocykly. Terénní a soutěžní závody se jezdily s jedním strojem, to je dnes nepředstavitelné. Tu éru já už jsem nezažil, za mě se začaly objevovat motorky značek ČZ a Jawa, ty už se přestavovaly na závodní.

Svitavy byly baštou sportu s vůní benzínu. Vzpomeňte na některé ze závodů, které se tady pořádaly.
Svitavský AMK býval velice aktivní. Začínalo se v únoru zimní motocyklovou soutěží, jezdívala se i dvoudenní motosoutěž Svitavy – Telč, samozřejmě silniční závody Svitavská osma, terénní závody, kde začínala řada známých motokrosařů a soutěžáků. Nesmíme zapomenout na plochou dráhu, vždyť se tu vybudovaly dva stadiony, motokáry, motoskijöring, ledovou plochou dráhu. Já jsem organizoval celostátní soutěž Touring Svitava za účasti stovky aut.

Jak sledujete nejenom svitavský motoristický sport v dnešní době?
Bohužel dneska je všechno o penězích. Prakticky se jezdí bez diváků, kdo chce závodit, zaplatí si 300 korun a jede. Pamatuji si například ploché dráhy v Liberci či Brně, kde to museli pro nezájem zrušit. Že se drží plochá dráha ve Svitavách, je malý zázrak. Dnes se podnik musí koupit od ústředního výboru, mluvit o mezinárodní účasti se vůbec nedá. Zkrátka pokud není silný sponzor, těžko se dá něco dělat.

Ve svém životě jste se setkal s řadou závodníků, kteří se proslavili v celostátním i mezinárodním měřítku. Koho z nich byste zmínil?
Lidí, na které vzpomínám, je celá řada. Třeba Stanislav Čížek, později vynikající silniční jezdec, který tady startovala v terénu, nebo Mirek Halm z Moravské Třebové, světový motokrosař,jenž ve Svitavách začínal, a samozřejmě řada dalších, silničáři Motyčka, Chvála, bratři Zvárovi. Ale víte, úspěchy, to je polní tráva. Co zůstává, je kamarádství trvající do dneška. Každý rok míváme v Dobřanech sraz veteránů, a tam se schází na sedmdesát lidí.