Havajský Ironman očima závodníka. Pavel Pešek vypráví o splnění svého snu

Po celém světě se jede několik podniků série Ironman, kde se lze kvalifikovat, a Pavlu Peškovi (SBR TRI Team Litomyšl) se to povedlo v srpnu tohoto roku v polské Gdyni, zhruba dva měsíce před závodem na Havaji. Tam také musel okamžitě potvrdil zaplacením startovného svoji účast.

„Před startem jsem měl celkem dost času se kvalitně připravit na vrchol sezony, ale bohužel jv srpnu se mi povedlo přivodit si vážné zranění stehenního svalu, které mě úplně vyřadilo z běžeckých tréninků, na kole jsem mohl jezdit jen sporadicky a stav si tím spíše zhoršoval. Zůstala mi tedy pouze plavecká příprava a kompenzace v posilovně. Před startem jsem musel řešit celkem komplikovanou a nákladnou cestu na 13 tisíc kilometrů vzdálenou Havaj. Celé záři bylo tedy celkem náročné období, kdy jsem musel řešit léčbu, shánění finančních prostředků a do toho normálně chodit do práce a snažit se alespoň něco udržet z dosavadní kondice.

V pondělí 3. října ve 22 hodin havajského času vystupuji z letadla po 32 hodin dlouhé cestě na ostrově Big Island a nasávám první doušky místního klimatu. Vysoká teplota a vlhkost jsou okamžitě znát. Společně se mnou tu je přítelkyně Martina, týmový parťák Roman a Míla s Olčou jako hlavní mecenáši mé cesty. Bohužel zavazadla se nám sekla v Londýně a na naše ubytování se dostala až druhý den odpoledne, naštěstí i včetně kola vše dorazilo v pořádku.

close info Zdroj: SBR TRI Team zoom_in Obrázky z Havaje.

Na aklimatizaci mám pouze čtyři celé dny. Hned v úterý zvládám registraci do závodu a po příjezdu zavazadel skládám kolo a vyrážím na první lehkou podvečerní projížďku. Na středu je naplánován bohatý program, kde zahajuji v Koně plaveckým tréninkem přímo na trase sobotního závodu a společně zvládám i natáčení pro Českou televizi, které dále pokračuje i na kole. Po zhruba dvou hodinách cyklistiky se dostávám zpět na ubytování a zkouším lehký výklus, bohužel noha mi dává okamžitě najevo, že bez bolesti to nepůjde a po pár stovkách metrů to balím. Čtvrtek je jeden ze dvou závodních dnů a naše skupina vyráží na cyklistickou trasu zafandit českým účastníkům dnešního dne. Zvládáme ještě lehký trek a pozdní oběd v místním bistru. Navečer sedám ještě na kolo a lehkou jízdou uvolním nohy. Pátek dopoledne máme opět odjezd do Kony kde musím odevzdat kolo do depa. Poté si jdu lehce zaplavat a vracíme se již odpočívat na ubytování a poslední přípravy před závodem.

Den D. Budíček ve 3:00, snídaně, obléct se do závodní kombinézy, lehký strečink a hurá na závod. Do Kony to máme zhruba 40 minut autem, a tak jedeme s předstihem. Parkujeme v pohodě a já se odevzdávám do předzávodního procesu. Kontroluji kolo, zda je vše v pořádku, dohustím gumy a opouštím depo. Všechny nás ještě váží (tím mohou kontrolovat případnou extrémní dehydrataci). Skočím si ještě na WC a jdu se řadit do startovního koridoru. Mám zhruba hodinku do startu, teplota vzduchu je zatím příjemná a vychází slunce.

Můj start je přesně v 6:50 a deset minut před ním nás pouští do vody, naše vlna má 320 závodníků, takže se snažím být co nejvíce vpředu a vyhnout se kopancům. Hlásí nám minutu do startu, zapínám hodinky a čekám na signál. Odstartováno, snažím se plavat od začátku rozvážné a nechám se vést plavci přede mnou. Voda má krásných 27 stupňů a užívám si průzračnou vodu. Trasa je jednoduchá na orientaci, plave se 1,9 km od břehu do oceánu a to stejné zase zpět. Po 1 hodině a 7 minutách opouštím stále svěží vodu. Vbíhám do depa, kde beru věci na kolo a vyrážím vstříc větrné a horké trase cyklistiky.

Na kole se rozjíždím rozvážné a snažím se držet konstantní výkon. První polovina se mi jede celkem slušně a pozičně ani moc neztrácím. Na výkonu je však znát tréninkové manko a musím se hlídat, abych to nepřepálil. Poctivě se polévám vodou na každé občerstvovačce a nepodceňuji hydrataci. Po obrátce zhruba na stém kilometru v Hawi si lehce odpočinu ve sjezdu a připravuji se na tu kritičtější část. Vítr nás naštěstí moc nezlobí a spíše pomáhá, ale cítím, že koleno není úplně fit a silovější pojetí cyklistiky je bolestivé. Zbytek tedy dojíždím na půl plynu a neřeším to, že se startovním polem spíše propadám. Vidina maratonu mě stále drží při zemi a soustředím se pouze na sebe. Zhruba 10 kilometrů před dojezdem nasazuji první prášek proti bolesti. Přijíždím do depa a zjišťuji, že nemohu vůbec běžet, koleno bolí a já se belhám depem. Všichni pořadatelé povzbuzují „You got it“ a vzdát mě ani nenapadne.

close info Zdroj: SBR TRI Team zoom_in Obrázky z Havaje.

Nazouvám běžecké boty, zastrkávám led ke kolenu pod kombinézu a „vybíhám“ směr závěrečný maraton. První tři kilometry je běh dosti bolestivý a nemám ponětí, jak se to bude dále vyvíjet, ale běžím. Bolest se naštěstí postupně rozpouští a já se začínám cítí komfortněji. Konstantním tempem se dostávám od občerstvovačky z jedné na druhou, kde si vždy ulevím chůzí, poctivě zaleduji doplním tekutiny a zas běžím dál. Prvních deset kilometrů je mezi fandícími a hadicí nás kropicími diváky a všechno jde hladce. Já se ale stále soustředím, neboť to hlavní peklo, 30 kilometrů osamoceně po dálnici mezi lávovými poli, nás teprve čeká. Vbíhám na nekončící rovinu rozpáleného asfaltu a ukrajuji kilometr za kilometrem. Stále držím konstantní tempo a nezpomaluji. V polovině maratonu musím nasadit další prášek, abych utišil opět se probouzející bolet kolene, naštěstí to zabírá. K mému údivu se dostávám z pekelného „energy lab“ zpět na dálnici a na 30. kilometru se cítím stále dobře. Maratonská krize se nekoná a já i přes absenci běžeckého tréninku dobíhám zpět do cílového městečka ve stále konstantní tempu. Závěrečné dva kilometry jsou klesajícího rázu a já si užívám fandících diváků až do cíle. Přebírám vlajku od Martiny a vychutnávám si cílovou rovinku, s nikým se nehoním a užívám si pocit vnitřního vítězství. „PAVEL, YOU ARE AN IRONMAN“.

Cílový čas 10:26:00 je v aktuálním fyzickém rozpoložení pro mě zadostiučiněním a satisfakcí za trable z posledních měsíců. Díky neskutečné vlně podpory od spousty kamarádů i neznámých dárců jsem byl vnitřně dost pod tlakem a byl to pro mě obrovský závazek. Díky vám všem, co jste mě podpořili, jsem cítil obrovskou vnitřní energii, kterou jste mi předali a pomohli mi dokončit tento náročný závod. Nemalý dík patří také mému doprovodu, Martině, Romanovi, Mílovi a Olče. Ještě jednou moc všem MAHALO.“