Náš region má celou řadu reprezentantů, kteří vynikají v různých sportovních odvětvích. Ostatně každoroční přehlídka vyznamenaných v anketě Nejúspěšnější sportovec regionu toho bývá jasným důkazem. Mezi laureáty ocenění nescházela ani LADISLAVA MARKOVÁ, Ta našla sportovní osud v triatlonu, a to konkrétně v tom dlouhém, chcete-li ironmanském. A co na tom, že svoje úspěchy sbírá v kategorii veteránské, nebo příjemněji řečeno Masters. V ní je, kromě jiného, mistryní republiky z minulého roku.

Jak se to vůbec stalo, že jste dotáhla sportovní kariéru k účasti v dlouhých triatlonech?

Od patnácti let jsem jezdila na kole a ve dvaceti si řekla, že by to chtělo nějakou změnu, že je to až moc jednotvárné. Napadl mě triatlon, který mě lákal, ale neuměla jsem plavat, což byl docela problém. Takže jsem se přihlásila do plaveckého oddílu a vlastně jsem se v něm s malými dětmi učila plavat kraul. Když jsem zkoušela první triatlony, tak jsem z vody vylézala mezi posledními s velkou ztrátou a doháněla to na kole. Potom jsem měla menší pauzu s dětmi a po třicítce se k triatlonu vrátila. Zjistila jsem, že mi sport chybí, ale to se pořád jednalo o krátký olympijský triatlon.

A kdy se zrodila ve vaší hlavě ta myšlenka, že by to chtělo přidat na metrech a kilometrech?

Výzvu, že bych si chtěla vyzkoušet delší závod, jsem stále měla v hlavě. Prvního polovičního Ironmana jsem si nadělila k pětatřicetinám, toho jsem jela v Pardubicích. Všichni slibovali, jaké bude příjemné teplo, ono bylo ve skutečnosti snad jedenáct stupňů, byla jsem zmrzlá, měla křeče a řekla si, že už nikdy nic takového nebudu opakovat. Ale samozřejmě každý sport bolí a člověk na to zase zapomene. Takže jsem pokračovala dál, měla jsem několik polovičních úspěšně za sebou a po třech letech poprvé zkusila dlouhý triatlon. To bylo na Slovensku, tam bylo pro změnu skoro čtyřicetistupňové vedro. Teď mám za sebou pět celých Ironmanů a dvanáct polovičních.

Pochlubte se výsledky, na které jste v poslední době dosáhla…

V rámci republiky to loni byly tituly na dlouhém triatlonu, na aquatlonu a dlouhém duatlonu. Mrzelo mě, že jsem kvůli zranění nemohla startovat v cizině, což jsem měla naplánované. Rok předtím jsem obsadila sedmé místo na Ironmanu v Itálii a sedmou příčku na mistrovství Evropy v cyklokrosu, což bylo zpestření zimní přípravy. V cyklistice jsem na mezinárodních závodech na Sardinii dojela na druhém místě v hromadném startu a na třetím v časovce.

To je laťka vysoko nasazená. Máte v úmyslu ji letos překonat? Co vás čeká v roce 2019?

Chtěla bych obhájit svoje české tituly a pokusit se o nominaci na havajského Ironmana. Mám přihlášené dva závody v zahraničí, tak uvidím, jak se bude dařit. Navíc se snažím předávat zkušenosti dětem, oba moji synové závodí, s nimi objíždím český pohár, snažím se také trochu zpropagovat svitavský triatlon. Zakládáme oddíl v rámci tělovýchovné jednoty a hledáme do něho děti. V kroužku teď máme asi šestnáct zájemců, trénujeme třikrát v týdnu, samozřejmě ne všichni chodí na tři tréninky, mají i jiné aktivity. Je trochu problém, že rodiče jsou rádi, když se o ně přes týden postaráme, ale o víkendu, když chceme, aby s námi jeli na závody, tak je to horší. Máme ale šikovné děti a věřím, že se na pódium v rámci českého poháru podívají.

Zmínila jste start na Havaji. Jak blízko či daleko k němu jste?

Je to sen a člověk musí mít nějaký sen a cíl, za kterým si půjde. Aby se ráno dokopal k tomu vstát, jít na trénink a skočit do studené vody, když ostatní ještě spí. Ten sen mám jako každý triatlonista. Je to ale náročné jak finančně, tak i fyzicky. V rámci věkových kategoriích jsou vypsaná nominační kritéria, když nás závodí třeba šedesát, tak nominaci berou první dvě místa. Takže je potřeba si na nějakém zahraničním závodu vyjet tohle umístění. Potom je tady samozřejmě startovné, v rámci evropských závodů to obnáší asi osmnáct tisíc korun, na Havaj to je pětadvacet plus náklady na letenku a ubytování.

Kolik času věnuje tréninku?

Většinou mám dvoufázový trénink denně, třikrát čtyřikrát do týdne plavání, to samé běh a kolo, takže je to kolem patnácti hodin týdně přes zimu. V létě, kdy se najíždějí větší objemy na kole, je to i více.

Nu, při výčtu všech vašich aktivit se nabízí jednoduchý dotaz, kde na to všechno berete čas?

Hodně lidí mi říká, abych se z toho časem nesesypala, protože jsem si toho nyní naložila opravdu hodně. Ale co naplat, ráno si prostě přivstanu a jdu později spát. Mám tu výhodu, že pracuji z domova, práci si tomu uzpůsobím, ale je to na úkor toho, že dělám dlouho do večera. Někdo si řekne, ta se má, dopoledne si jde zasportovat, ale už nevidí, že potom do půlnoci sedím u počítače.

Říkala jste, že v triatlonu závodí také vaše děti. Co manžel, ten musí být také triatlonista, to by jinak nebylo ani možné…

Je, už si to vyzkoušel, sám říkal, že ho nebaví stát jenom v depu a podávat mi pití, takže než by tam šest hodin postával, tak raději rovněž závodí. U nás jsme všichni pobláznění triatlonem. V rodině musí panovat takové souznění. Kdo nesportuje, těžko pochopí, že tomu ten čas musíme věnovat. Takže podpora z rodiny je stoprocentní, možná ještě větší.

Zkuste čtenářům přiblížit, jak vypadá dlouhý triatlon v praxi.

Obvykle vstávám okolo čtvrté nebo půl páté ráno, abych se nasnídala a tělo se nachystalo. Věci mám v depu uložené den dopředu, musí projít kontrolou. Většinou se startuje mezi šestou a sedmou, přibližně během hodiny máme odplavanou porci 3800 metrů, někdo rychleji, někdo pomaleji, profíci to mívají i za padesát minut. Plavání pro mě bylo nejnovější disciplínou, ovšem teď si ho snad nejvíce užívám a přijde mi nejlehčí.

Dlouhý triatlon
3800 metrů plavání, to pro představu obnáší 76 velkých bazénů. 180 km cyklistiky, to si můžeme připodobnit třeba jako cestu ze Svitav do Liberce. A bežecký maratón 42 195 metrů? Tuhle porci netřeba zvlášť popisovat.

Dobře, máte za sebou hodinové plavání a před sebou 180 kilometrů cyklistiky. Myslím, že pro většinu smrtelníků to musí být poněkud děsivá představa.

Nejdříve se musím z toho plavání trochu vzmátořit, rozjedu se zhruba po těch deseti kilometrech. Většinou nepřemýšlím, že mám před sebou 180 kilometrů, ani se nekoukám na tachometr, jak to ubíhá. Nechávám si na něm jenom kadenci šlapání, watty a rychlost, než abych se dívala, že mám ujetých teprve třicet nebo padesát. Když je závod na okruhy, tak si samozřejmě řeknu, kolik jich ještě zbývá. Na kole krize přichází většinou okolo 120. kilometru, kdy začne všechno bolet a začínají myšlenky, proč to vůbec dělám.

Určitě jste se během závodu dostala do situace, kdy jste měla pocit, že nedáte už ani metr…

Když jsem jela na tom Slovensku, tam se zpočátku držel průměr 37 kilometrů za hodinu, pak začal foukat brutální protivítr a spadlo to na pětadvacet. To pak máte sto chutí vyhodit to kolo do příkopu.

Jaký je váš recept na překonání podobně trudných myšlenek?

Já si vždycky vzpomenu na syny, že také bojují na těch závodech, na chudáka manžela, co na mě čeká v depu, že by měl strach, co se se mnou stalo. Navíc spousta lidí sleduje, co dělám, i na nich mi záleží, abych je nezklamala. Navíc si řeknu: dala jsi tréninku tolik, že by byla škoda, když máš natrénováno, abys to teď zabalila. Černé myšlenky musíte zahnat něčím veselejším. Třeba si začnu zpívat. Nevýhoda je, že to jedete úplně celé sám, musíte si udržovat odstup deseti metrů od nejbližšího závodníka, není si s kým popovídat. Je ale fajn, že v triatlonu je dobrá komunita lidí, podporujeme se navzájem, pomůžeme si, když se potkáme, tak si zamáváme, když chlapi předjíždějí, přečtou si na startovním čísle jméno a povzbudí. Tohle je příjemné.

Dojeli jsme na kole do depa a před námi je na závěr bežecký maratón. Tedy před vámi…

Přezout se a běžet, jinak to nejde. Prvních dvacet kilometrů to ještě bývá docela na pohodu, ale pak se vám začnou zase vkrádat ty myšlenky – tak ještě jednou tolik… Jak se ale dostanu na posledních pět kilometrů, tak je to euforie. Svůj první dlouhý triatlon jsem si plánovala tak, aby ho hlavně dokončila. Teď se spíše snažím ukrajovat z toho času, abych se zlepšovala.

A propos, jaký je váš aktuální osobní rekord na Ironmanovi?

11 hodin a 7 minut. Mohlo to být pod jedenáct, ale to bylo v Itálii, kde nás byly tři tisíce závodníků. Depo bylo hrozně dlouhé, snad přes kilometr, a než se doběhlo ke kolu, tak jenom tímhle vznikla obrovská ztráta. Chtěla bych, aby hranice jedenácti hodin letos padla, když budou ideální podmínky, tak se to snad povede.