„Tohle jsem vůbec nevěděl. Takže teď se vrhnu na nějaké šílené dunky a budu dávat ještě víc přihrávek za zády,“ plánuje 206 čísel vysoký CHARLES AIKEN, když se dozvěděl, že jako celkový vítěz Kooperativa Faktoru, měřícího atraktivitu hry jednotlivých hráčů, by si na konci dlouhodobé části NBL mohl přijít na dva tisíce eur.

U hráčů působících v lize je dvojkou celkového pořadí s průměrem 5,9 bodu a především nejlepším faktorovým mužem za prosinec (6,4).

TO JE PROSTĚ MOJE

„Díky tomu jde pro mě o naprosto perfektní ligu, protože smeče, alley-oopy a bloky, to bylo vždycky moje. Nikdy jsem ale ještě nehrál v soutěži, kde by se tyhle kousky speciálně hodnotily,“ chválí si „basketbalový skokan“.

Vysoko skákal od základní školy. Jen, co jej máma „vyhnala“ z bytu, aby se už konečně něčemu začal věnovat. „Nejsem z žádné basketbalové rodiny. Bylo to tak, že jako kluk jsem toho moc nedělal, takže mě máma donutila, abych šel ven a začal hrát basket, protože jsem byl vysoký. Nechtěla, abych jen seděl doma a kousal se tam nudou,“ přiznal se k poněkud nedobrovolným začátkům.

Basket ho ale později zjevně chytnul. A zejména oblast skoků a létání nad košem mu vydobyla slušnou reputaci. V roce 2012 byl dokonce číslem čtyři univerzitní divize 1 za tehdejší jedničkou draftu NBA Anthonym Davisem. A v čem? Ve své nejoblíbenější disciplíně, kterou překvapivě nejsou zárazy do koše, nýbrž bloky všeho druhu. Mimochodem – jeho průměr na zápas ze sezony 2011/12 činil 3,6.

BLOK JE RADOST

„Už od střední školy se o mně vědělo, že hodně blokuji a dost hraji nad obroučkou. To čtvrté místo za Davisem nebo cena pro obránce roku v naší konferenci beru za jedny z největších úspěchů. Řada týmů kvůli mojí hře a obraně musela měnit svoje zápasové plány,“ pyšní se.

V Evropě má pocit, že mu někdy bloky opomenou do statistik zapsat, ale i tak se pořád snaží, aby především na hru v obraně měl zřetelný vliv. „Nicméně teď si určitě budu dávat pozor, kolik bloků mi zapsali, když se to počítá do Faktoru. Budu se snažit být ještě výkonnější,“ slibuje chlapík, který prý na univerzitě při tréninku zarazil míč do koše po letu přes tři hráče.

ASIJSKÉ ZKUŠENOSTI

Není tedy divu, že na jaře loňského roku jej zlákala liga na Filipínách, kde se publikum chce především bavit. Navíc tam zakotvil rovnou v hlavním městě Manile.

„Na zápasy tam chodí spousta lidí, třeba osm tisíc. Baví je tancovat, předvádět se v přestávkách a ukazovat svoji kulturu. Basket mají rádi a dokážou se pro něj nadchnout, ale při zápasech je pro ně vedlejší,“ vysvětluje Aiken. Poptávce po zábavě musí zvládnout vyhovět i vedení klubů, a to skrze někdy nebývale výstřední show.

„V time outech tam měli šílené věci, brali do hal i zvířata. Třeba lamy tam skákaly nebo chodily různě kolem kuželů. Pojímali to jako cirkus,“ směje se power forward, jehož v Manile zaskočila ještě jedna nástraha – doprava.

„Ta byla děsná! Pokud nastala špička, tak každá cesta trvala hrozně dlouho a mně normálně ani ne půlhodinová cesta z bytu do haly zabrala až pět hodin,“ kroutí hlavou nad situací ve městě, kde se tísní 1,8 milionu obyvatel, a podle oficiálních údajů jde o vůbec nejhustěji zalidněné město na světě.

MUSEL SE PŘEDVÉST

V asijské zemi, kde je basketbal velmi populární, ovšem také poznal tlak, pod jakým američtí hráči musejí v klubech fungovat. Nejenže jich je v každém týmu minimum a smějí měřit maximálně 208 centimetrů, ale musí vykazovat i vysoce nadprůměrnou výkonnost.

„Jako cizinec tam musíte dávat mraky bodů a být lídrem v každém zápase bez ohledu na cokoli. Ten tlak je ohromný,“ potvrzuje Aiken, který na druhé straně při svých dispozicích musel mezi domácími hráči pocházejícími z tamní populace s průměrnou mužskou výškou 163 centimetrů působit spíše jako obr mezi trpaslíky. Bylo tak zejména jeho dunkování vůbec fér?

„No, zase taková sranda to nebyla,“ směje se. „I když tam šlo mít poměrně snadno sedm osm dunků za zápas, tak každá smeč je dost náročná na kolena a musíte po každém zápase dobře zregenerovat. Navíc každý den se tam trénuje i tři hodiny, takže je potřeba se o tělo starat.“

Vedle výšky soupeřů Aikenovi vyhovoval i život v Manile, který připomínal jednu prodlouženou dovolenou. Už proto, že filipínská soutěž trvá jen tři měsíce. „Moc se mi tam líbilo. Všechny ty restaurace, kasina, lázně nebo zoo. Dalo se tam najít, cokoli vás napadlo. A všichni se k nám hráčům chovali výborně. Já mám pořád kontakty na tamní kluby a možná se tam někdy i vrátím.“

BANKROT V POLSKU

Charles Aiken by se na Filipíny v sedmadvaceti možná běžně nepodíval. Jenže okolnosti minulé sezony jej k operativním krokům donutily. Jeho klub z polského Slupsku totiž v půlce sezony vyhlásil bankrot a skončil. Byl to pro Američana šok?

„Musím říct, že už během druhého měsíce angažmá jsem viděl, co se tam děje, a řekl jsem jim, že končím. A tuším asi dva měsíce po mém odchodu skončil v lize i celý klub. Oni se sice snažili mě všemožně přemlouvat, abych zůstal, ale já fakt nemohl, protože už tehdy neměli peníze. Takže jsem odešel hrát do Kanady a na jaře na Filipíny. Teď si dávám větší, než někde podepíšu. Od jiných hráčů si zjišťuji informace o klubu, jestli platí včas, jak to vypadá ve městě a další věci.“

Jak se tedy zdá, Svitavy a jejich stále více se vzmáhající Tuři mají v tomto ohledu solidní pověst… (ph)