Na první pohled se může zdát, že boxerskému Tornádu JINDŘICHU VELECKÉMU došel v minulém roce dech. Boxoval třikrát a pokaždé prohrál. Jenomže je to bojovník, který se chce za každé situace zvednout, nikdy neuměl prohrávat a nečekejte, že tak bídný rok bude opakovat znovu. Rok 2010 klidně může být rokem Tornáda. Záležet bude jenom na něm.

S přelomem roku se tradičně bilancuje. Jaký byl uplynulý rok pro vás?

Začal bych tím, že jsem se rozešel s paní manažerkou Petruccovou a panem trenérem Mikotou. Rád bych si nechal trenéra, ale ne manažerku. Bohužel to tak nešlo. Buď oboje dohromady, nebo nic.

Byl to pro vás přínos, opustit stáj SIAM, kde jste dosáhl největších úspěchů?

Byl i nebyl. Plus určitě je, že budu mít po ukončení spolupráce s paní manažerkou více peněz.

A ten mínus?

Ten je ve kvalitě boxování. Přišel jsem kvůli tomu o geniálního trenéra.

V žádné stáji momentálně nejste?

Jsem. Patřím do stáje Boxing Hell Svitavy. Stará se o nás velice dobře pan Hell. Umožňuje nám trénovat, vystavěl boxernu s ringem, kterou jsem po odchodu ze Siamu ztratil. Jednou týdně tam dojíždíme s Broňou Kubínem a Tomášem Adámkem. Jinak trénujeme každý sám.

Jaké máte poslední zprávy o vaší bývalé stáji?

Co vím, tak tam zůstal poslední boxer Roman Vanický z Týniště. Podle boxrecu ho vyvezli letos boxovat jenom jednou. Všichni ostatní si nerozuměli s paní manažerkou, tak stáj opustili.

Říkal jste, že vám chybí Milan Mikota. Kdo se tedy stará o vaši přípravu?

Trénujeme se spíš vzájemně. Mám ale nejlepšího manažera v republice Jaroslava Vodrážku a on i trénuje.

Takže jezdíte za ním?

Bohužel ne. Je z Plzně a je to moc daleko. Jako manažer je absolutně férový. Bál jsem se ho pořád oslovit, ale nakonec mi zavolal on sám a domluvili jsme se. Má docela dost kontaktů do Itálie. Tam jsem mohl také v minulosti už několikrát boxovat, jenže to nedopadlo. Je šance, že bych tam mohl mít několik zápasů a potom také snad i nějaký titul.

Zatím jste v Itálii ale ještě neboxoval, že ne?

Neboxoval. Potřebuji nejprve napravit to, co se mi povedlo, že jsem prohrál třikrát za sebou a v žebříčku jsem klesnul.

Není to tak dlouho, co jsem slyšel, že vám shání soupeře Lukáš Konečný. Jak to tedy je?

To bych rád uvedl na pravou míru. Lukáš ihned po odchodu ze Siamu kontaktoval kluky Kubínovi a mě. Chtěl si nás uvázat, že nám bude shánět zápasy. Nikomu jsem se ale upisovat nechtěl. Z toho jsem už vyléčený. Chtěl jsem zůstat na volné noze. Trochu nám Lukáš smlouvy nutil. Nic jsem ale nepodepsal, přesto si na mě ale ještě chvíli dělal nároky. Vše se vyřešilo až když jsem byl boxovat v Anglii. S panem Vodrážkou jsme si sedli a vysvětlili si, že jsem jenom jeho.

Vašim manažerem tedy není Lukáš Konečný?

Ne, pan Vodrážka. Lukáš se do mě příliš míchat už nebude. Nemám s ním nic společného. Může mi třeba dohodit nějaký zápas, ale jede se mnou pan Vodrážka, který to musí odsouhlasit. Nabídky dostávám výhradně od pana Vodrážky.

V poslední době jste ale moc zápasů neměl…

Před Vánoci jsem prodělal nějakou těžší chřipku, takže mi vánoční galavečery utíkaly. Měl jsem dvě nabídky do Itálie. Ale nechci se propadat v žebříčku, takže jsme se dohodli tak, že budu na sobě pracovat, abych se dostal do suprové formy. Sám se mu v průběhu ledna ozvu a vyjedeme na italskou cestu.

Ze třech vašich soubojů byl nejtvrdším oříškem hned první, který jste svedl s Němcem Robertem Stieglitzem. Je to tak?

Chvíli po zápase se mnou získal nejcennější titul WBO, takže to mluví za vše.

Měl jste ze slavného jména respekt?

Abych řekl pravdu, tak při mém věku i zkušenostech, které mám, tak ne. V boxu se často říká, že respekt přechází ve strach. Problém spíš byl v tom, že to byl souboj ve váze do 76 kilo. V té době jsem chtěl přestoupit do vyšší váhy, která je 79,5 kilogramů. Do nižší váhy mě tlačil pan Mikota. Dvakrát jsem v této narychlo vyshazované váze porazil Bilaka. Jenže teď jsem byl bez trenéra a přípravu jsme trochu šili horkou jehlou. Navíc jsem ani ještě nebyl ve stáji pana Vodrážky.

Jinými slovy jste proti Stieglitzovi neměl šanci…

No, myslím si, že jsem ho také mohl „zmastit“. Jen bych potřeboval mít vyšší váhu. Chyběla mi. Nemá takový úder. Měl jsem sílu tak na první půlminutu tříminutového kola a potom jsem se v podstatě už jen bránil. Kvůli nízké váze jsem neměl sílu s ním tak dlouho boxovat. To byl poslední zápas v této váze.

Potom vás čekal v Anglii zápas s Tonym Bellewem. Do zápasu s vámi měl jenom jednoho vážnějšího soupeře a přitom vás dostal hned v prvním kole…

Byl to hodně těžký soupeř. Čtrnáct dní před zápasem jsme se domluvili, že zápas proběhne, jenže dvě hodiny od dohody volali, že zápas padá.

Proč?

Podívali se na boxrec a tam je uvedené, že ze šestnácti vyhraných zápasů jich bylo 15 K.O. Chtěli si logicky pro rozjíždějícího boxera sehnat někoho jiného. Začínající hvězdičku nechtěli zaseknout.

Nakonec zápas ale přeci jen dopadl. Co se nakonec změnilo?

Tři dny před zápasem řekli, že nikoho nesehnali. Tak jsem řekl, že jedem. Panu Vodrážkovi se to moc nezdálo, ale vzali jsme to. Pojistili si to rozhodčím. Když jim dám šanci zápas ukončit, ihned se ukončí a to se taky stalo.

Povídejte, co se přihodilo?

Udělal jsem taktickou chybu. Nezkracoval jsem proti vyššímu boxerovi vzdálenost. Chtěl jsem se v prvním kole jenom rozkoukávat. Jenže mi jednu seknul a byl jsem na kolenou. Zahulil jsem a šel jsem na koleno a byl jsem počítán. Bylo to způsobeno kvalitou mého soupeře a mojí taktickou chybou.

Vstát a pokračovat už nešlo?

Jak se lidově říká, byl jsem nahulený. Dostal jsem pokyn box a viděl jsem, jak se na mě soupeř rozběhl. Sprintoval ke mně. Věděl, že mi nasází pár úderů a rozhodčí zápas ukončí pro absolutní převahu. Vstal jsem, dal jsem dvojitý kryt, dostal jsem do něj čtyři rány. Neotřásly mnou, takže mi blesklo, že musím zakontrovat. Volil jsem pravý zadní hák. Jenže mi najednou někdo držel ruku. V tu chvíli mi blesklo hlavou, proč to rozhodčí přerušil? Po sekundě mě polilo horko. Rozhodčí zápas ukončil. Jako boxer bych byl radši, kdyby mě soupeř zmlátil. Tohle bylo hrozné.

Viděl jste svůj zápas na videu?

Jenom jednou. Do teď jsem ho moc nestrávil. Trpím tím, ani ho moc nechci rozebírat s klukama.

Na třetího soupeře jste narazil v Německu. Bernard Donfack nebyl z kategorie nepřemožitelných…

Dokázal jsem s ním spíš boxovat. Nebyl tolik pohyblivý, jen měl hroznou ránu. Odboxoval jsem vyrovnaný zápas a na body ho dali domácímu. Asi to chtělo větší přípravu, ale to jde na moji hlavu.

V tomto ohledu vám asi chybí parta ze Siamu, že?

Ano, v České Třebové jsme trénovali třikrát, čtyřikrát týdně a teď je to jenom na mém uvážení. Jestli chci v mých letech ještě něco dokázat, musím se srovnat a poctivě trénovat.

Zkusme si zaspekulovat… Kdybyste měl u sebe stálého trenéra, třeba Milana Mikotu, dokázal byste oba poslední soupeře porazit?

Kdybychom měli až takhle spekulovat, tak kdybych byl pod panem Mikotou, do Anglie bychom vůbec nejeli. Asi by to nevzal, byl by to pro něj moc velký risk. Druhý zápas bych určitě vyhrál. Byl bych lépe připravený. Pan Vodrážka je moc daleko a trénovat musím sám. Není to jen tak.

Jestli tomu dobře rozumím, potřebujete někoho, kdo vás do tréninku vyloženě dokope…

Přesně tak. Chybí mi boxerská rodina. Svitavy nám umožnily přípravu, ale nemůžou mě dokopat, abych tam šel trénovat. Kdo na mě má jediný vliv, tak to je Broňa Kubín, můj žák. Je v tréninku ale daleko poctivější a platí na mě jako autorita. Když řekne Jindřichu, máš zápas, nelenoš, tak ho poslechnu. Platí na mě. Pana Vodrážku bych potřeboval mít tady. Musím se sám nad sebou zamyslet. Jinak vyhrávat nebudu.