Představte si následující, samozřejmě absurdní situaci: Winston Churchill s generálním štábem plánují bombardování německého průmyslu. Řeší ovšem základní problém: Jak se vyvarovat civilním obětem? Nakonec z plánu vyjmou všechny továrny, které se nacházejí v městské zástavbě. Protože co kdyby nějaká bomba spadla na obytný dům? Problém ostatně řeší i v případě bombardování samotných továren, protože v nich pracují většinou ženy a fabriky oficiálně nejsou vojenskými objekty. Hitlerovské Německo si sice taková omezení neklade a jeho letadla pravidelně bombardují obytné čtvrti Londýna, avšak my jsme humanisté. Máme svá humanistická pravidla a nemůžeme se snížit na úroveň barbarů.

Generální štáb proto rozhodne bombardovat pouze vojenské objekty a továrny, kde se vyrábějí zbraně. I tam je však třeba nejprve shodit varovné dýmové bomby, a dát tak dělnictvu čas schovat se do krytu…

Je pravda, že od druhé světové války uplynulo už 80 let, není to tedy blízká doba. Přesto je vidět, jak velmi jsme se u nás v západním světě změnili. Winston Churchill a jeho generální štáb totiž nic takového neřešili. Pochopitelně. Bojovali přece s říší zla, která válku rozpoutala. Bojovali za přežití své civilizace.

Neúcta Hamásu k lidskému životu

Martin Vopěnka
je spisovatel a nakladatel

A teď se podívejme do Gazy. Současnou optikou tam Izrael páchá válečné zločiny. A aby bylo jasno, i mně je líto všech civilních nevinných obětí, a hlavně dětí, které tam umírají. A to i přesto, že si uvědomuji, že jejich vrahy ve skutečnosti není Izrael, ale vedení Hamásu, pro které lidský život nemá žádnou hodnotu.

A to je právě ten zásadní střet: Zda jsou naše humanistické hodnoty uplatnitelné i ve chvíli, kdy proti nám stojí někdo, kdo je nerespektuje. Svět jako by se nevyvíjel rovnoměrně a ne všude se z hlediska humanismu vyvíjí dopředu. Jsou místa, kde se opravdu nalézáme ve vědomí dvacátého prvního století, respektujeme každý lidský život, jsme mírumilovní a soucitní. Jsou však místa, jejichž čas z hlediska přístupu k těmto hodnotám jako by zůstal někde v době druhé světové války. A jsou dokonce místa, kde jako by vládl teprve středověk.

close info Zdroj: Freepik/Jiří Bušek zoom_in

Dvacáté první století?

Zásadní otázkou pak je, jestli lze v takových místech uplatnit kritéria našeho humanistického pohledu dvacátého prvního století. Izrael nečelí někomu, kdo respektuje lidská práva a právo jedince na život. Má mu přesto čelit s veškerými ohledy? A má se vedení země nakonec obávat Haagského tribunálu, který je pošle do vězení za válečné zločiny?

close info Zdroj: Deník zoom_in Osobně vidím v přístupu izraelské vlády mnoho chyb a mnoho věcí, které mne jako spisovatele s židovskými kořeny trápí. Především je to absence jakékoliv naděje, kterou by toto vedení dalo palestinskému lidu. Jsem pro, aby na konci opravdu byla vize palestinské nezávislosti a mírové soužití dvou států. Bez takové vize bude Izrael vychovávat jen další a další generace zavilých nepřátel a bude na sporných územích vnímán jako odporný okupant – nikoliv neprávem. Nemyslím si také, že by měly vznikat židovské osady (spíše jsou to však pevnosti symbolizující nadvládu a netoleranci) na uznaném palestinském území.

Na druhou stranu ale nesoudím tuto vládu za civilní oběti ve válce proti někomu, pro koho něco jako hodnota civilního života neexistuje. Tohle je plná zodpovědnost obyvatel Gazy, že si takovou vládu zvolili a že Hamás ve vlastním zájmu nezapudili.

Právo šaría v Evropě

V mnohem subtilnější podobě se takový hodnotový střet ukazuje i uvnitř Evropské unie. Když naše ušlechtilé demokracie nejsou schopné vypořádat se s těmi uprchlíky a přistěhovalci, kteří neuznávají naše hodnoty. Obávám se, že pro přežití Evropy je schopnost vypořádání právě s nimi zcela zásadní. Není možné, abychom na ty, kteří vyznávají například právo šaría, uplatňovali naše principy. Abychom nebyli schopni zbavit je jejich zdejších občanských práv a deportovat je tam, odkud přišli. Pokud toto nedokážeme vyřešit, podkopeme tím důvěru v demokracii obecně. Což se v posledních volbách do Evropského parlamentu už ukázalo. A je to velmi nebezpečný trend.

S pocity zmaru se totiž v politickém programu sveze i celá řada obecných strachů a xenofobií – dokonce strach z Green Dealu, který je ve skutečnosti v širším měřítku nadějí pro záchranu planety, a tedy přežití lidského druhu obecně. Diskutovat o efektivním přístupu k těm, jejichž hodnoty jsou nepřátelské vůči našim hodnotám, by se proto mělo stát programem všech demokratických stran. Znovu připomínám: Jsou to lidé, kteří nežijí v naší době a v našich hodnotových měřítkách. A ta tím pádem na ně nelze uplatnit. Tím zároveň nejsem proti uprchlíkům obecně. Vždy bychom se měli umět podívat na utrpení toho druhého z ryze lidského hlediska. Věřím, že velké procento těch, kteří se snaží do Evropy dostat, jedná ze zcela pochopitelných pohnutek. Kdybyste se narodili v pekle a kdybyste milovali své dítě, udělali byste asi i vy maximum pro to, abyste mu připravili lepší budoucnost. Nejlepším lékem na tento druh migrace vždy bude vytváření životní perspektivy v jejich domovech.

Nová definice

Ale zpátky: Je třeba začít hledat novou formu legislativy, která by řešila výše zmíněný hodnotový nesoulad. Takové legislativy, která by byla účinná a zároveň by ji nebylo možné zneužít. V první fázi bychom k tomu měli otevřít širokou filozofickou diskusi. Protože taková změna by vyžadovala novou definici humanismu pro západní svět.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.