Zavolá paní z hygieny a oznámí nám, že jsme přišli do kontaktu s nakaženou osobou. Stejně jako zavolala mně. Čekaly mě testy a karanténa. Nejdříve jsem měla jet do drive-in odběrového místa v Pardubicích, nakonec mě ale poslali do Chrudimi, kde měli místo dřív. Člověk ale musí dorazit pěšky a vystát frontu mezi ostatními.

To, co se tam v osm ráno dělo, mi ale doteď leží v hlavě. Zatímco před otevřením lidé poslušně stáli frontu s dlouhými rozestupy, jakmile se otevřely dveře, přihrnula se skupina, která si s nějakými rozestupy vůbec nelámala hlavu, ihned přispěchala ke dveřím a lepila se při tom na ty trpělivě čekající. Ti si to samozřejmě nechtěli nechat líbit, nejen že jim nepřišlo vhod, že se k nim lidé přibližují příliš blízko, nechtěli přijít ani o své místo ve frontě.

A tak přešli do útoku: „Nepředbíhejte, my jsme tu byli první. Co si o sobě jako myslíte?!“ To ještě netušili jaký hysterický záchvat tím vyvolají. „A co jako? Já jsem objednaná. Navíc mám horečku, chcete to ode mě chytit?!“ začala výhružně řvát na celé kolo blondýna ve středních letech. To ale nebyl ještě všemu konec: „Sestři, tahle paní předbíhá. Já jsem objednaná,“ zkusila si další žena postěžovat personálu. Kárání ale pro onu nezbednici nepřišlo. Objednaní jsme všichni, dostane se na každého a je jedno, jestli o minutu dříve nebo později. Nepříjemné škrábnutí v nose. Slza. A čekání na výsledek. Více než výsledek mého testu mě ale děsí, jak se tam k sobě lidé chovali. Strach z koronaviru jako by z nás sál zbytky lidskosti. Přitom lidskost je to jediné, co potřebujeme, abychom touhle dobou bez úhony proklouzli.