Jednak pro jeho veliký hluk, ve kterém nebylo vůbec rozumět, co kdo říká. Tam jsem pochopil, co je to dunící kov. Spousta decibelů, ale tento zvuk neměl žádný význam. Zvučící zvon může mít význam – např. oznamuje nebezpečí nebo svolává lidi do kostela. Ale jinak je jeho význam omezený.

Totéž platí o naši řeči. Ta je úžasným darem – je možno jí sdělit spoustu informací a měli bychom za ni být vděční. Přesto však, je-li něco řečeno bez lásky, ztrácí i cenná informace na významu, protože to příjemce prostě neakceptuje, jako kdyby byl naladěn na jinou vlnu. Někdy jsou také naše slova podobná úderům bucharu v kovárně. Dovedou udělat velký rozruch, a přece mohou nadělat spíš škodu než užitek. V bibli se apoštol Pavel vyznává: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jako dunící kov a zvučící zvon.“

I kdybychom byli sebevýmluvnější, dokázali hovořit tak, že by nás všichni obdivovali, je to bezcenné, nebude-li naše řeč provázena láskou k těm, k nimž hovoříme.

ERWIN KUKUCZKA