Otec ovdověl, když bylo synovi sedm let. Všichni mu doporučovali, aby se oženil, ale nechtěl, aby jeho syn měl macechu. Vychoval ho sám. Byl přesvědčen, že dobře. Získali si všeobecný obdiv - otec i syn. Synovi se do manželství moc nechtělo, ale když mu otec řekl, že se zdravotně necítí dvakrát nejlíp, přestal se vymlouvat. Nikdo netušil, že se svatba stane tak výrazným, a navíc tragickým mezníkem jejich životu.

Ze začátku se snacha tvářila jako ta nejlepší manželka. Otec spokojeně ustupoval do pozadí, aby mladým nepřekážel. Dokonce i dům nechal přepsat na ně, když naznačili, že by chtěli ledacos přestavět. Jaké však bylo jeho překvapení, když mu jednoho dne sdělili, že dům prodávají a stěhují se do města, ale on že se nemusí bát, protože se jim „podařilo“ najít mu místo v domově důchodců. Tam také skončil a krátce na to zemřel. Teprve potom se syn vzpamatoval, ale už nepomohly nadávky a hrozby (často vyplněné) na adresu manželky i její matky, která stála v pozadí celého dění. Už nemohl napravit, co pokazil.

Nevděčný syn se dál jmenoval podle svého otce, ale může udělat opravdový syn něco podobného? Chceme-li v našich vztazích něco napravit, začněme od vděčnosti. Právě dnes a právě teď.

ERWIN KUKUCZKA