Ne kvůli bezpečnosti své a hlavně ochraně druhých, ale kvůli tomu, že to nařídil stát!

V minulých dnech byli novináři sezváni nejmenovaným starostou do jedné firmy, kde se chtěl pochlubit čerstvě uzavřenou smlouvou o dodávce ochranných pomůcek proti koronaviru. Nechci dotyčného starostu vysloveně vymáchat, proto nebudu další okolnosti specifikovat. Pozná se sám. Ze setkání jsem totiž odjížděl velmi konsternován.

Zarazil mě už způsob nošení roušky ředitelem té firmy, když nás provázel po výrobním areálu a dvoře firmy, přitom rozšafně povídal a prskal na všechny strany. Nosil ji jak bryndák. Doslova. Horní lem mu plandal hluboko pod nosem, a celou ji měl tak volně uvázanou, že byla vlastně naprosto zbytečná. I děti vědí, že hygienická rouška má smysl jen tehdy, pokud je na tváři utažená. Ale co. Zákon, ten pan ředitel přece splnil!

Že roušku nosí spíše kvůli nařízení, než kvůli tomu, proč se rouška nosí, se bohužel zdálo i u několika dalších náměstků, podnáměstků a podržtašek. Ve světle kamer to však vidět nebylo. Tam je naopak potřeba ukázat, že jdeme příkladem, což se stalo.

Korunu všemu však nasadil sám starosta po skončení oficiální části. A to, když celou smetánku pan ředitel s bryndákem pod bradou pozval k sobě do zasedačky na malé pohoštění. Kafíčko, čajíček a koláčky. Jakmile kamery zhasly a mikrofony se vypnuly, pan starosta si… ano, věřte, nevěřte - roušku v té malé, zadýchané a přeplněné místnosti sundal. Ne proto, aby se mohl diskrétně a stranou od ostatních napít a ochutnat ten makový koláč, nýbrž proto, aby si mohl konečně normálně poklábosit. U stolu mlel a mlel a aniž o tom ví, prskal v tom kanclu zaplněném lidmi na všechny strany.

Divadlo pro kamery skončilo, teď můžeme všechny nakazit. Pokud se takto dotyčný starosta chová standardně, buďme si skoro jisti, že už od někoho, vzhledem ke své veřejné funkci a frekvenci různých kontaktů, naprskáno dostal, a teď to vesele a bez uzardění roznáší dál.

Teď střih.

Stejný čas, jen o pár kilometrů dál. Paní – říkejme jí Vomáčková – na vesnici, kde bydlím a kde teď není vidno na ulicích ani živáčka, nosí svědomitě roušku všude, pečlivě zakrytý nos i ústa, jen vytáhne paty zpoza branky svého domu. Ačkoliv se jde pouze projít k lesu a zpátky, kde nemá šanci nikoho nakazit… Tedy taktéž zbytečná rouška, ale z opačného důvodu… Jenže rozkaz zněl pro paní Vomáčkovou jasně!

Svatá prostoto!