V listopadu 1989 neexistovaly mobilní telefony, internet ani sociální sítě. Pro tu dobu byly charakteristické pevné telefonní linky a technologie, které byly lehce kontrolovatelné orgány cenzurními i policejními.

„Dobové tiskoviny přinášely informace otupené normalizací, ale s trochou korektury obecným dialogem a náslechy zahraničních rozhlasových stanic se dal určitý obraz vývoje událostí získat. Přesto málokdo odhadl, že právě v listopadu to přijde,“ říká Pavel Štingl, kurátor a autor scénáře výstavy Komunikace 89 aneb Státní převrat bez internetu. Když se pak najednou daly události do pohybu, bylo zásadní, aby se svědectví z Národní třídy dostala k veřejnosti. Obvykle měla každá obec jednu veřejnou telefonní stanici a na telefonní linku se i v Praze čekalo mnoho let od podání žádosti.

„Denně vyjížděly desítky poslů – zpravidla herci a studenti dohromady – na spanilé jízdy, aby informovali každého, kdo byl ochoten naslouchat. Vozili s sebou plakáty z tiskového centra v Mánesu, který anektovali studenti výtvarných škol, a kazety VHS se svědectvími z Národní třídy a později s prohlášeními OF na Václavském náměstí. Ty natáčeli studenti jako originální videožurnál a kompletovala je skupina nedávných absolventů FAMU v Krátkém filmu. V tehdejší době byla tato forma distribuce dosti kuriózní, protože už jen nalézt v různých oblastech přehrávač VHS byl souboj s technologickou zaostalostí doby. Nicméně během týdne se už objevovaly obrazovky ve výkladních skříních obchodů mnoha měst a kluby a divadla distribuovaly potřebné informace formou setkání lidí s lidmi,“ popisuje Pavel Štingl.

Zabavená kopírka a revoluční hospody

Dnes si každý může doma vytisknout, co chce. Jak to ale bylo s různými letáky a plakáty v době sametové revoluce?

„Něco jako xerox byl teprve mladý objev, zavedený ve vybraných kancelářích. Dělalo to černobílé rozmazané kopie. Mělo to zpravidla režim kontrolovaný nějakým soudruhem na každém příslušném pracovišti. Tak to třeba začalo v Mánesu, že skupina mladých výtvarníků přišla do kanceláří neoblíbeného Svazu výtvarných umělců a sdělila příslušnému úředníkovi, že zabavuje kopírku jménem revoluce. Tak se jediná kopírovací bedna svého druhu široko daleko dostala do rukou těch, kteří z ní vzápětí začali vypouštět série různých letáčků. V dalších dnech už se zapojily různé tiskárny, kam přicházely návrhy početné skupiny výtvarníků a odcházely balíky plakátů,“ líčí kurátor s tím, že to trvalo jen pár dní a centrum Prahy i dalších měst bylo doslova oblepeno plakáty a různými prohlášeními a proklamacemi.

Na nich byly autentické podpisy těch, kteří se přihlásili k nesouhlasu se zásahem policie na Národní, či k prohlášení Občanského fóra.

Demonstrace se svolávaly jednoduše. Lidé, kteří na ně chodili pravidelně, se na Václavském náměstí hned dozvěděli, kdy se chystá další, a šířili to dál. „Dobrým informačním zdrojem byl Hlas Ameriky a dost spolehlivé bylo zajít do nějaké hospody, třeba v Nerudovce. Pokud se člověk nedozvěděl, co potřeboval, u Bonaparta, pak to docela určitě věděl někdo u Slunců. Zkrátka lidé mezi sebou komunikovali přímo,“ říká Pavel Štingl a podotýká, že šíření informací na venkově a v maloměstech mělo svá specifika.

Nebylo jednoduché přijet někam, kde se všichni znali a navzájem se kontrolovali, a začít jim tam něco vykládat o vizionářích, kteří byli ještě včera kriminalizováni jako nepřátelé režimu a dnes se stali neoficiálními mluvčími nového hnutí.

Samozřejmě se také vyskytly různé provokace v podobě dezinformačních letáků v centru Prahy, které pracovaly se závistí – třeba že opozice je někým placena a kolik berou herci nebo zpěváci, kteří se bouří. Podle Pavla Štingla se ale nedá hovořit o systematickém protitahu režimu. Spíše o iniciativě jednotlivců či aktivních skupin, které nepochopily, že jejich čas se naplnil.

Havel a další disidenti

Kdo měl největší zásluhu na tom, že komunikace skupiny lidí, kteří usilovali o svržení komunistického režimu, fungovala, se asi říci nedá.

„Myslím, že to byla společná vůle a společné tušení toho, že režim se definitivně vyčerpal a musí se nějak dokonat jeho konec. Jasně že tu hlavní domácí práci vykonala skupina někdejších disidentů v čele s Václavem Havlem, kteří založili Občanské fórum a začali vyjednávat s tehdejší vládnoucí mocí,“ uvádí kurátor výstavy.

„Je třeba si uvědomit, že pokud hovoříme o revoluci, pak ta přichází v roce 1989, až když padla cenzura, tedy 25. listopadu na Letné. Tehdy došlo k prvnímu přenosu televize a všichni viděli na svých normalizačních obrazovkách tváře nové doby. Ty hovořily srozumitelným jazykem, který nahradil ,ptydepe` komunistické frazeologie,“ dodává odborník.

Přijďte prožít největší demonstraci naší historie

Výstava Komunikace 89 aneb Státní převrat bez internetu probíhá do 30. 11. 2019 ve výstavním prostoru naproti fotbalovému stadionu Sparty na Letenské pláni. „Snažili jsme se, aby to byl především prožitek pro ty, kteří tu dobu pamatují, i pro ty, kteří si ji mají nějak představit. Pracujeme s multimediální technikou v prostoru, která vytváří iluzi účasti návštěvníka expozice uprostřed největší manifestace naší historie s celou její atmosférou,“ přibližuje jedno z lákadel kurátor výstavy Pavel Štingl.