Kuchař ze sklípku se učil v restauraci s hvězdou Michelin

Příznivec Irska a punkové muziky pochází z Krkonoš a v podstatě se v hospodě narodil. Jeho rodiče totiž v Harrachově jednu vlastní. Vystudoval hotelovou školu a společně se sestrou Eliškou zkusil práci číšníka v pražské restauraci. Velmi brzy si uvědomil, že to pro něho není to pravé. „Nevěděl jsem, jak mluvit s lidmi. Navíc jsem na place ani moc dobře nevypadal a neuměl se vhodně chovat,“ vzpomíná Daniel. V pětadvaceti se přestěhoval s celou rodinou do Litomyšle. Našel si oblíbenou hospodu a s provozovateli se dohodl, že ho u nich nechají vařit. Po nějaké době přišla jedinečná nabídka.
Kamarád pracující v restauraci Alcron, která se tenkrát mohla chlubit michelinskou hvězdou, mu u nich domluvil práci. „Zavolal mi, že se můžu přijet podívat, jak se vaří doopravdy. Nenaučil jsem se ani tak vařit jako spíše ten jejich přístup,“ vzpomíná Daniel. Vše se točí kolem absolutní preciznosti. Lidé se nestarají sami o sebe, nezajímá je, kolik v práci stráví času. „Hlavně se snaží doladit všechna jídla k dokonalosti. Já tam hlavně krájel petržel, kostil křepelky, koukal a učil se,“ dodává kuchař.

Zdroj: Monika Novotná

I tak se ovšem po čase vrátil do Litomyšle. Se stylem vaření michelinské restaurace se nedokázal ztotožnit. „Mám rád, když dostanu celé zvíře a můžu si z něj chvíli vařit. Preferuji domácí kuchyni, pro pár lidí,“ popisuje. Společně se sestrou Eliškou převzali po jeho návratu provoz literární kavárny Na Sklípku, ze které udělali hospodu. Nejprve jsem si myslel, že budu dělat různé speciality. Jenže jsem zjistil, že mě baví omáčky a celkově česká kuchyně,“ říká Daniel. Rád také experimentuje, často sáhne po receptech z Polska nebo Ukrajiny. Ne vždy se ale setká s pochopením svých strávníků. „Lidi to zajímá, rádi si o tom čtou, povídají, ale málokdo si to dá. Když už se ale nějaký odvážlivec najde, obvykle ho to příjemně překvapí,“ uzavírá své vyprávění.

Zdroj: Tereza Ryšanová