V benefiční galerii Fons na Pernštýnském náměstí vystavuje obrazy a grafiku Lubomír Přibyl, který patří ke stálicím českého výtvarného umění, na jehož scéně se pohybuje už od padesátých let. Protože vzácný host nechyběl na vernisáži výstavy, která se díky jemu stala skutečnou kulturní událostí, zbyl i čas na malé životní i umělecké ohlédnutí.

Stejně jako některé z vašich kolegů vás ovlivnilo dílo vynikajícího umělce Vladimíra Boudníka. Jste laureátem jeho ceny za rok 2006…
„Poprvé jsme se setkali v továrně ČKD Praha Vysočany, když jsem se rozhodl ukončit studium na Akademii výtvarných umění, neboť jsem nabyl přesvědčení, že je pro mne zbytečné. Nastoupil jsem do propagace a Boudník tam byl zaměstnán jako rýsovač na dílně. Nevím, jak by se odvíjel můj výtvarný osud, kdybych ho nepotkal, nicméně jsem za to vděčen. Víte, to byla doba, kdy se ve světě upouštělo od klasických grafických technik. Cílem bylo dosáhnout jakýsi otisk reality. Dodnes si přesně vybavuji, co pro mne znamenala například zdejší zkušebna vysokého napětí, v té velké hale jsem prožíval doslova úžasné divadlo. Od stropu na kladkách se spouštěly obrovské měděné koule, které když se k sobě přiblížily, došlo k výbojům. Na mne zapůsobila jednak výtvarná kvalita těch přístrojů a také to, že jsem začal vnímat přírodu trochu jinak. Nejen jako vizuální záležitost. A to mne pak přímo vedlo k onomu geometrickému názoru, prostě jsem se snažil ukázat věcnou realitu. Takové ty existencionalistické záležitosti mi byly cizí.“

Není tedy náhodou, že jste se také stal členem Klubu konkrétistů.
„Budete se divit, zpočátku mé první práce nebyly uznány dost konkrétistickými, byly jaksi mimo záběr. Členství v klubu přišlo později. Faktem je, že jsem se u nás podílel na, vzletně řečeno, nových grafických cestách, ve světě se objevily už v padesátých letech. Takže jsem se tedy snažil a asi jako jediný, a to nejen u nás, ale i ve světovém měřítku, novou techniku pak aplikoval na geometrii.“

Proto ta barevná střídmost - černá a bílá barva, barva kovu?
„Já jsem se barevně omezil proto, že mi jde spíše o vyjádření prostorových vztahů a k tomu mi stačila černobílá škála, protože šlo o jakousi iluzivnost. Poté jsem se dopracoval i k tomu, že jsem začal používat konstrukce z provazů napuštěných černou barvou. To byly takové nízké reliéfy, kde by barva byla opět něčím zbytečně navíc. Barva je totiž smyslná… Ale protože černé objekty byly jaksi příliš uzavřené do sebe , hledal jsem něco, co by jim dodalo vyšší lesk. A tak jsem začal některé věci, pokrývat fólií, což je sice stejná nebarevnost jako ta černá, nicméně zvýší se žádoucí lesk a můj záměr ukázat prostorové plány, vystoupí markantněji.“

Jinými slovy, u vašich věcí dominuje stavebnost nad tím duchovnem. Nechcete vyprávět příběhy, zachytit poryvy lidské duše, sázíte na konkrétní, konstruktivní linii.
„Ano, což však nevylučuje, že divák si do mých věcí může vkládat například nějaké kosmické vztahy nebo něco, co mu je blízké, ale já apriorně nic nepodkládám žádnou literaturou, to bychom se dostali jinam. Já třeba neumím udělat takové Ukřižování , jako, že jsou to symboly naší doby a utrpení našeho člověka. To je mi cizí. Pro mne je primární jasnost, zjednodušenost, redukce, takže se to přibližuje i takovým směrům, jako je třeba minimalismus. Ale tohle všechno je škatulkování, které je velmi ošidné a subjektivní. Kdybych to řekl jednoduše, já nikdy nemám dopředu daný výtvarný program, který bych pak jen naplňoval. Prostě hledám a ono něco vyjde…“
Něco unikátního, neobyčejného, magického…

Potrvá do 2. května

Výstava našeho předního grafika Lubomíra Přibyla potrvá v galerii Fons do pondělí 2. května.

Milada Velehradská