Pod jejíma rukama vznikají keramické plastiky, ale také zajímavé obrazy.

Jak jste se k výtvarnému umění dostala?
Malovat jsem začala v roce 1993. Koupili jsme dům, kde byly hodně veliké obrazy, ale nelíbily se mi. Bylo mi líto je vyhodit, tak jsem si řekla, že si něco namaluji sama. Od prvních pokusů jsem prošla přes různé etapy, kdy se člověk hledá a snaží se dostat dál. Prvně jsem se věnovala malování. V roce 2007 jsem si koupila keramickou pec a začala jsem dělat keramiku. Svým způsobem je jednodušší, protože při ní není výtvarná invence nezbytně nutná. Beru to spíš jako relaxaci a vždycky se nějaký výtvor podaří. U malování musím být odpočatá, aby bylo dílko aspoň trochu k světu a mělo nějakou myšlenku. V tomto směru je malování náročnější. Člověk si musí najít čas, zklidnit se, vymyslet nějaké nové téma, někam se posunout.

Kde berete inspiraci?
Inspiraci hledám hodně těžko. Maluji abstraktní věci, takže je to taková spíš intuitivní záležitost. Vyjádření pocitů a emocí je to hlavní. Konkrétní věci nereflektuji. Vždycky doufám, že z toho, co do obrazu vložím, aspoň trochu přejde na toho, kdo jej sleduje. To je taková komunikace s divákem skrz obraz.

Sklony k tvoření jste zdědila?
V rodině nemám nikoho, kdo by tvořil, nepodědila jsem vlohy. Malovala jsem v dětství v základní umělecké škole, pak jsem v patnácti letech skončila. Nicméně pořád jsem měla pocit, že bych chtěla něco tvořit. To prostě v člověku je, ale asi musí vždycky přijít ta pravá doba, kdy o tom začne uvažovat víc a začne něco dělat.

Máte na začátku představu o konečné podobě díla, nebo se vyvíjí v průběhu tvoření?
Většinou pouze vím, jakou techniku zvolím. Časem ji měním. Když začnu pracovat, tak nikdy nevím, co z toho bude. Jen občas mám jistou  představu, a právě v průběhu tvoření většinou vznikne něco úplně jiného, takže výsledek je nepředvídatelný.

Máte dříve název, nebo dílo  pojmenujete, až je dokončené?
Název následuje až po vytvoření díla a je hrozně obtížné název dát.  Někdy dokonce skočím tak, že dílo jméno nemá. Stalo se mi třeba, když jsem navštívila Normandii, inspirovaná vojenským hřbitovem amerických vojáků, že jsem už tam začala tvořit a dopředu jsem věděla téma. To byl ale snad jediný případ za celou dobu, co maluji.

Kdo je vaším vzorem?
Strašně se mi líbí dílo malíře Jana Svobody, ze starší generace pana Boštíka.  Inklinuji k minimalistické barevnosti a k minimalistickému vyjádření se. Tito dva lidé jsou pro mě ikony. Samozřejmě je spousta dalších autorů, kteří mě uchvacují svou úžasnou technikou. Ale tito dva pánové hrají na společnou strunu, kterou v sobě mám, takovou jakoby pocitovou jemnost, takovou neuchopitelnost.

Jaký je to pocit, když vidíte výsledky své práce?
Je komplikovaný. Někdy hodně pochybuji, jestli výsledek k něčemu je. Je těžké posuzovat, obzvlášť v abstraktním umění, jestli je věc aspoň trošku dobrá, jestli ji můžu někde prezentovat. Vždycky mám trochu pocit, že jdu s kůží na trh. A to je taková bariéra, kterou mám. Především v obrazech. S keramikou je to něco jiného, protože vyrábím  i užitnou keramiku. Pro výstavu ve Svitavách se vždycky snažím vytvořit něco výtvarnějšího, aby se to hodilo do konceptu výstavy.

Díla Zuzany Mičkové a dalších šikovných amatérských výtvarníků ze Svitavska jsou k vidění ve svitavském muzeu.