Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu. Psi se na mě sběhli, koledu mi snědli.

Známou lidovou říkankou otevíráme dobu od Štědrého večera do Silvestra. Tento čas má své kouzlo. Jaké? Dárky jsou již rozdány. Děti již stihly rozebrat kolečka od autíčka, které dostaly pod stromeček. Dospělí jsou přejedení bramborových salátů či cukroví. Je dost pravděpodobné, že jsme se účastnili slavení půlnoční mše nebo alespoň jednoho vánočního koncertu. A televize? Už některé bolí oči a před obrazovkou se začínají nudit. Trvá však atmosféra slavení v kruhu rodinném a postupně se přelévá na kolektiv přátel, sousedů a vzdálené rodiny.

Na svatoštěpánskou koledu již nikdo dnes nechodí. Ale nám se může říkanka hodit pro pochopení důležité skutečnosti. Koleda je dar a my jsme byli obdarováni. Máme tyto dary v nádobě hliněné, křehké a může se snadno stát, že nepozorností uklouzneme a všechny dary budou rozcupovány, pošlapány, pozřeny.

Nejvzácnější dary jsou přece nepochybně projevy lásky našich nejbližších. Máme možnost s nimi strávit ještě nějaký čas. Kéž ho tedy nepromarníme, nebo si to nezkazíme.

Petr Šabaka,vojenský kaplan z Moravské Třebové