Stanislav Cibulka z Nasavrk se však mezi ostřílenými kozáky neztratil.

Nadaný výtvarník studuje třetí ročník řezbářské školy v Tovačově. „Když jsem si vybíral školu, hledal jsem nějakou s uměleckým zaměřením. Řemeslo mi přišlo jako dobrá volba,“ řekl Stanislav Cibulka. K práci se dřevem se dostal i díky svému dědečkovi, který je truhlářem. „Dřevo je úžasný materiál. Za předchozí dva roky jsem k němu zcela přilnul. Baví mě to,“ svěřil se mladý muž.

Na stadionu ve Svitavách vytvářeli řezbáři sochy ze zhruba třímetrových kmenů topolů, jejichž kořeny jsou stále v zemi. Ale to mladíkovi vůbec nevadilo. „Vyřezávalo se mi dobře. Už jen kvůli tomu, že strom stojí a nedá se s ním hýbat. Je vlastně jakoby ukotvený a to je výhoda,“ uvedl Stanislav. Protože dřevo není zcela vyschlé, je měkké. „Z takového dřeva se dobře vyřezává. Má to pouze tu nevýhodu, že sochy nemají takovou trvanlivost. Musí se stále ošetřovat nátěry,“ vysvětlil mladík.

Řezbářské plastiky jsou uměleckými díly. Podle Stanislava Cibulky každý, kdo se chce pustit do výtvarnictví, by měl mít taky výtvarné cítění. Návštěvníci svitavského stadionu jeho dílo snadno poznají. Sochu nazval „Žena živel“ a nemá se rozhodně za co stydět. „Spojil jsem ženu a živel. Zvláště oheň je pro některé příhodný,“ podotkl výtvarník. A má zřejmě pravdu. Spousta dívek či žen je jako ohnivý živel.