S většinou vzácných a významných osobností se setkáváme prostřednictvím novin, knih, posloucháme besedy v rozhlase či rozhovory v televizi nebo se ztotožníme s jejich filmovou nebo televizní rolí. Máme-li štěstí, vidíme je hrát živě na divadle, zpívat nebo koncertovat na pódiu. Občas si říkám, že i mně, stejně jako Jiřímu Suchému v písni Kamarádi, „osud nadělil několik dobrých kamarádů“, se kterými jsem měl tu čest se setkat, mluvit s nimi, povídat si, natáčet s nimi rozhovory, žít vedle nich v jednom městě, v jedné zemi.
Například jsem vděčný osudu, za setkání s Olbramem Zoubkem, Bohdanem Kopeckým, Martou Kubišovou, Josefem Jiskrou, Jarkem Nohavicou… i s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem.

„Cimrmani“ k nám do Litomyšle začali jezdit až v devadesátých letech a každoročně se na několik nocí ubytovali v některém místním hotelu. Většinou zde byl pouze jeden z autorů, ale v roce 1993 jsme měli štěstí, že na „divadelní šňůru“ s hrou Dobytí severního pólu přijeli do Litomyšle oba dva. S panem Svěrákem jsem se seznámil už v roce 1988 při natáčení televizní povídky Vladislava Vančury Dva doktoři. V přestávkách mezi záběry jsme si povídali o filmování, o divadle, o filmech Nejistá sezona a Na samotě u lesa. Nafotil jsem si s ním několik snímků a později mu fotky daroval.

Při setkání v červnu 1993 jsem pana Svěráka i pana Smoljaka přemluvil k uspořádání besedy s dětmi a studenty. Přeplněná tělocvična pedagogické školy je přivítala ohromným potleskem. Oba pánové vzpomínali na svá školní léta, na divadelní a filmové začátky. Děti se jich ptaly na divadelní zážitky, trapasy, jaké to je být populární i na to, jak se jim líbí naše město.

Svěrák: „Vy to tady máte moc krásný. Tady se kdekdo narodil. O Litomyšli jsme se učili ve škole, v literatuře, v hudbě. Velice se nám líbí zdejší divadlo. A diváci rovněž. Včera to pro nás byl zážitek, my máme rádi, když je divadlo nacvaknutý. Máme rádi, když lidé i stojí. Divadlo nedělají jen herci, ale i diváci. Když my na scéně slyšíme odezvu a vidíme, že nám lidé rozumí, hrajeme mnohem líp, než když jsou diváci lhostejní.“

Smoljak: „Mně se strašně líbilo, co nechali radní napsat k pomníku Nejedlého. Ten nápis ho spravedlivě hodnotí, co udělal dobrého, co špatného a že město oceňuje dobré a zavrhuje špatné skutky. A že jste ho nechali tolerantně stát, to mi připadá jako věc, která by měla být světoznámá.“

Děti z Vitamínu „S“ a z mateřské školy prokládaly celou besedu písničkami, až to oba hosty dojalo. Svěrák: „To víte, my staří hned pláčeme. Já jsem nejvíc obdivoval Jindřicha Plachtu, v jeho hereckém projevu se mísil smích i dojetí…“

Smoljak: „My všichni jsme ctitelé Jana Wericha. Celá humorná kultura u nás navazuje na Osvobozené divadlo.“

Na závěr besedy děti oběma umělcům věnovaly dárečky a po slavnostní fanfáře jim za jejich veselé, laskavé, příjemné a hezké filmy, za divadla, písničky a knížky udělily nejvyšší vyznamenání dětského divadelního souboru Vitamín „S“ – Řád dona Chichota. Určitě po zásluze!
S Ladislavem Smoljakem jsem se pak ještě setkal několikrát, jednou na náměstí, na recepci hotelu, při natáčení rozhovoru pro místní televizi, naposledy před dvěma lety na mostě před Smetanovým domem, když šel hrát večerní představení. Na úvod setkání jsem se mu svěřil, že kdykoliv ho v Litomyšli potkám, cítím, že i jemu by právem patřil ten slavný nápis, který psali obdivovatelé na dům Jana Wericha: „Dobrý člověk ještě žije.“ Pak jsem se mu omluvil, že se tentokrát na jejich divadlo nedostanu, protože musím být v rámci Smetanovy Litomyšle na Prodané nevěstě. Velmi se zajímal, kdo „Prodanku“ režíruje, jaké pojetí režisérka zvolila, jaký je ohlas u diváků.

Nabídl jsem mu, že ho po odehrání Cimrmana provedu zákulisím zámku a že se bude moci na kousek „Prodanky“ podívat. Omluvil se, že tentokrát je soubor ubytován mimo Litomyšl a že musí odjet s ostatními na hotel. Ještě chvíli jsme si povídali o jejich nové hře České nebe, o tom, jak vznikala a kdy bude mít premiéru a pak jsme se srdečně a přátelsky rozloučili. Bohužel navždy…

Vladimír Šauer,Litomyšl