Růžový palouček si oblíbili nejen turisté, ale stal se také symbolem exulantství a vděčným námětem spisovatelů

Růžový palouček nedaleko Morašic na Litomyšlsku je nejen památným místem našich národních dějin a symbolem českého exulantství, ale také vděčným literárním námětem. Dočteme se o něm v literatuře odborné, v próze i poezii. Podrobnou bibliografii Růžového paloučku zpracoval František Páta, a to včetně cizojazyčných překladů a pojednání, která dokládají zájem literátů, kulturních pracovníků i historiků o toto místo: Růžový palouček u Litomyšle historie a pověsti (1908), O Růžovém paloučku na Litomyšlsku (1921).

Růžovým paloučkem se zabýval např. Vojtěch Novotný (Růžový palouček u Litomyšle 1936) nebo litomyšlský historik Antonín Tomíček (Růžový čili Červený palouček u Litomyšle a české dějiny 1921). V nejnovější době se tematikou zabývala historička Jiřina Jandová ve studii nazvané stejnojmenně Růžový palouček (1989). Růžový palouček není spolehlivě doložen historickými prameny a zůstává obestřen mnohými pověstmi a legendami. Alois Jirásek se s nimi seznámil již při své první návštěvě místa v roce 1876 a téma zpracoval ve Starých pověstech českých (1894): „Kdo nebyl katolíkem, nebo se nezřekl své nekatolické víry, musil ze země. A tak také bratří z Litomyšle a z okolí. Nežli však odešli, smluvili se, že se všichni ještě jednou sejdou, společnou pobožnost vykonají, neboť veřejně ji konati již nesměli, a že se vespolek i s rodnou krajinou rozloučí. Na tu schůzi vyhlídli si palouk za Morašicemi mezi lesy. Pro jistotu sešli se v noci, tu mezi mlčícími, černými hvozdy, pod hvězdnatou klenbou věčných nebes; tu naposled na vlastenecké půdě pod obojí přijímali, naposled se Bohu pomodlili, zbožně zazpívali. A pak se loučili vespolek s domovem. Nejeden vyhrábl si na památku hrst hlíny z rodné půdy, nejeden políbil zemi, kterou slzami skropili. A z těch slzí pak vypučely ty růže, aby vydaly svědectví o věrnosti a lásce k víře a k vlasti. Za té noci také, když pobožnost ukončena, zakopali prý zlatý kalich, z něhož přijímali, a kalich ten podnes leží hluboko v zemi na paloučku.“

Růžový palouček je tak popsán jako místo loučení Českých bratří, kteří se nechtěli zříct své víry a museli pro ni opustit vlast.

V jiných pověstech je palouček jakýmsi chrámem v přírodě, kde se shromažďují lidé k duchovní posile a kde je potrestán každý, kdo by místo zneuctil. Jsou dochovány pověsti, jejichž příběh stojí na potrestání těch, kteří palouček naruší. Většinou jde o hospodáře, kteří se pokusí „posvátné místo“ přivlastnit, připojit ke svému poli. Jednomu se zraní koně, druhému vyhoří stavení, jinému tragicky zahyne žena a dítě. Je známá také pověst o bitvě a schůzce panovníků na Růžovém paloučku k ujednání věčného míru. I tato pověst má mnoho variant, jedna pojednává o tom, že mír na celém světě nastane, až Růžový palouček celý poroste růžemi, jiná pověst světový mír zasazuje do doby, až na Paloučku budou kvést všechny růže najednou a zároveň odkvetou. I k růžím samotným se váže několik pověstí. Vznikly na místě, kam spadly slzy Českých bratří před jejich odchodem z vlasti nebo z drobečků posvátného chleba z poslední bohoslužby, která se tajně na místě dnešního Růžového paloučku konala. Jsou zaznamenány také pověsti o ruských vojácích, kteří tudy táhli v době napoleonských válek (jeden z nich si prý zde chtěl vyrýt růži, přitom zakopl, upadl a vlastní zbraní se smrtelně zranil) nebo o pokladech, které mají být na Růžovém paloučku zakopány, např. již u Jiráska zmiňovaný zlatý kalich. Ten zde však podle jiné pověsti ukryli mniši z kláštera v Tržku, když v roce 1421 prchali před Žižkovým vojskem. Je zajímavé dodat, že morašický farář Josef Malý dal v roce 1989 vykopat sondu v místě, které označili proutkaři. V hloubce asi 1,5 metrů přestaly proutky reagovat. Žádný kalich objeven nebyl.

Téma Růžového paloučku se objevuje také v básních od básníka a překladatele Antonína Kláštereckého (1866 1938), básníka generace Májovců Adolfa Heyduka (1835 1923), lidového kazatele a básníka Jana Janaty (1854 1905), evangelického kazatele, básníka a překladatele Josefa Kačera (1802 1871) nebo od spisovatele Františka Kožíka (1909 1997).

Růžový palouček bylo v první polovině minulého století také označení literární edice. V 60. letech založil herec Jiří Ornest s Petrem Svojtkou divadelní skupinu Růžový palouček. A ještě jedna zajímavost. Nedaleko Žacléře u obce Černá Voda se přímo na státní hranici nalézá také Růžový palouček. Je zde umístěn reliéf Jana Amose Komenského a deska s údajem, že tam dne 4. února 1628 překročil hranici při odchodu do Lešna.

MILAN BÁČA