Zdeněk Nejedlý propagoval Bedřicha Smetanu a Aloise Jiráska

Jednou z nejrozporuplnějších osobností naší kultury je bezesporu litomyšlský rodák Zdeněk Nejedlý. Narodil se 10. února 1878 v dnes již neexistujícím domě č.p. 172 na současném Šantově náměstí. Jeho otec Roman Nejedlý, učitel a muzikant, se osobně znal s Aloisem Jiráskem, což zřejmě předurčilo vztah Zdeňka Nejedlého k tomuto spisovateli.

Dětství a studentská léta prožil Zdeněk Nejedlý v Zámecké ulici č. p. 218, kam se rodina v roce 1880 přestěhovala. Nejedlý maturoval v roce 1896 na litomyšlském gymnáziu. Na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze vystudoval historii a estetiku. Byl studentem profesora historie Jaroslava Golla, profesora estetiky Otakara Hostinského a T. G. Masaryka. V roce 1919 se stal na pražské univerzitě řádným profesorem hudební vědy.

Intenzivní odborná a veřejná aktivita provázela Nejedlého celý život. Věnoval se dějinám českého národa („Dějiny národa českého I, II“), jeho zájmem bylo především husitské hnutí. Byl autorem studií z dějin národní a světové hudby a monografií českých realistických spisovatelů a skladatelů. Jeho tři velká monografická díla „Bedřich Smetana“, „T. G. Masaryk“ a „V. I. Lenin“ zůstala nedokončena. Přispíval do řady vědeckých i odborných časopisů a rovněž do deníků. Některé časopisy také redigoval. Zasloužil se o propagaci díla Bedřicha Smetany nebo Aloise Jiráska. V rámci tzv. jiráskovské akce z roku 1948 se s prorežimním podtextem zasadil o souborné vydání Jiráskových spisů. Prosadil založení Muzea Aloise Jiráska nebo zřízení Památníku národního písemnictví.
Od 20. let 20. století se Nejedlý angažoval v různých levicových spolcích a organizacích, propagoval Sovětský svaz. Německou okupaci prožil v moskevské emigraci, kde vstoupil do KSČ a kde vystupoval s pořady vysílanými do vlasti. Po roce 1945 působil ve vysokých státních a stranických funkcích. Byl ministrem školství a osvěty, ministrem práce a sociální osvěty, náměstkem předsedy vlády, stál v čele Svazu československo-sovětského přátelství a od roku 1953 byl předsedou Československé akademie věd. Zdeněk Nejedlý výrazně ovlivnil kulturně-politické ovzduší Československa dvacátých až padesátých let 20. století, a to v pozitivním i negativním smyslu. Zemřel 9. března 1962 v Praze. Pohřben je na Vyšehradském hřbitově.

Nejedlý se výrazně angažoval v litomyšlské kultuře, a to již před první světovou válkou jako řečník při umístění Smetanovy pamětní desky na rodný dům nebo vydáním brožury „Alois Jirásek a jeho Litomyšl“. V roce 1924 byl jedním z hlavních organizátorů oslav stého výročí narození Bedřicha Smetany. Zasloužil se o Smetanův pomník, který od roku 1924 stojí na západní straně Smetanova náměstí, pomáhal zařizovat rodnou světnici Smetany. V roce 1926 se podílel na otevření městské obrazárny.

Vyvrcholením jeho meziválečných litomyšlských aktivit byly velké a mimořádně úspěšné výstavy věnované Jiráskovi (1931), Němcové (1932) a Smetanovi (1934). V roce 1948 navrhl a následně prosadil, aby se u příležitosti 125. výročí narození Bedřicha Smetany v roce 1949 uspořádal hudební festival Smetanova Litomyšl. Nejedlý se věnoval historii rodného města „Dějiny města Litomyšle a okolí“ (1903) nebo „Litomyšl, Tisíc let života českého města“ (1934). Na prvním spisu spolupracoval s amatérským historikem Antonínem Tomíčkem, na druhém s litomyšlským kulturním pracovníkem Václavem Drbohlavem. Opíral se také o archiv města, který dobře znal z doby, kdy ve dvacátých letech pracoval na jeho utřídění.

Nejedlý se již v meziválečném období aktivně zapojoval do litomyšlského politického života, a to zejména podporou litomyšlských komunistů, kterým jezdil přednášet např. o Sovětském svazu. Kvůli svým levicovým názorům a aktivitám byl sledován policií. Dokonce mu nebylo v roce 1936 uděleno navrhované čestné občanství. Proti se tehdy postavili lidovci a živnostníci. V padesátých letech si část litomyšlských občanů Nejedlý opět postavil proti sobě, protože odmítl přijmout rodiče skupiny studentů z Litomyšle, kteří za ním do Prahy přijeli požádat o pomoc, neboť jejich děti byly souzeny „za ohrožení budování socialismu“.

V roce 1978 město slavilo stoleté výročí narození Nejedlého, které si Litomyšl připomněla výstavou Zdeněk Nejedlý a Litomyšl v domě U rytířů. Ve Smetanově domě se uskutečnilo slavnostní zasedání a před základní školou v Zámecké ulici v těsné blízkosti domu, kde Nejedlý v dětství žil, byla odhalena jeho socha z dílny Jana Hány. Po roce 1989 radní města zvažovali, zda pomník zbořit či zachovat. Město se rozhodlo sochu zachovat a opatřit ji vysvětlujícím nápisem: „Odmítám ty, kdož se rozhodli pro oslavu člověka, stejně tak jako ty, kdož se rozhodli jej tupit, mohu dát za pravdu jen těm, kdož v úzkostech hledají. B. Pascal. Zdeněk Nejedlý (1878-1962) rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré, zavrhuje špatné jeho skutky.“

Zákrejsova Anežka se stala kultovní záležitostí Poličky

Dramatik, spisovatel, divadelní a literární kritik František Zákrejs se narodil 7. května 1839 v Poličce v Liboháji č.p. 142 v rodině tkalcovského mistra.
Již od dětství byl se svými sourozenci veden matkou k četbě a divadlu. Po studiích na gymnáziu v Hradci Králové vystudoval v roce 1862 v Praze práva. Věnoval se samosprávě, od roku 1865 byl okresním tajemníkem v Poličce, od roku 1872 úředníkem banky Slavie, od roku 1876 obecním tajemníkem na Žižkově, od roku 1879 okresním tajemníkem a od roku 1896 ředitelem úřadovny okresního výboru v Karlíně. Hodně cestoval - po Moravě, Slezsku, Slovensku a Haliči, po Uhrách, Rakousku. Navštívil Itálii, Německo, Švýcarsko, Francii a Anglii. Během svého pobytu ve Vídni roku 1864 přišel nešťastnou náhodou o pravé oko.

Ještě před odchodem do Prahy roku 1873 se Zákrejs v Poličce podílel na buditelském a rušném kulturním dění. Již jako student hrával ochotnické divadlo, opakovaně byl zvolen v letech 1866 - 1872 do čela místního ochotnického spolku, kde působil také jako režisér i pokladník.

V Poličce začal také literárně pracovat. Napsal své první prózy („Mezinárodní nevěsty“, „Boj o mír“, „Ryc anebo nic“ nebo „Národovci“) a nejúspěšnější divadelní hry, například „Anežka“, „Národní hospodář“, „Poděbradovna“, „Dvé krásných očí“. Byl jednatelem Měšťanské besedy, aktivním členem pěveckého spolku a členem střeleckého sboru. Společenského, kulturního a národního života se účastnil i v Praze, kde organizoval přednášky, zábavy, výlety. Sledoval českou a světovou literaturu a vývoj dramatu, přispíval o literatuře a divadle do časopisů Osvěta, Pokrok, Posel z Prahy nebo Světozor. Redigoval Všeobecnou knihovnu, Sbírku dramatických spisů, Ústřední knihovnu, Národní bibliothéku. Byl zakladatelem Jednoty českých dramatických spisovatelů, vedl rubriku Divadelní rozhledy v časopise Osvěta. Zasedal mnoho let v literárních porotách. Byl také obhájcem Rukopisů (RKZ). Zemřel 19. června 1907 v Náchodě. Pochován je na Vyšehradě.

Na rodném domě Zákrejse (při výjezdu z Poličky směrem na Jimramov), který dnes slouží jako domov mládeže poličské střední školy, byla v roce 1994 při příležitosti 155. výročí jeho narození odhalena pamětní deska akademického sochaře Josefa Kadlece. Je po něm pojmenována ulice a opakovaně uváděna divadelní hra „Anežka“. Ta byla poprvé uvedena 26. září 1868 na oslavu 50. výročí trvání ochotnického spolku. Divadelní hra „Anežka, neboli Poslední poprava na Šibeničním vrchu“ má svůj počátek v povídce faráře, vyšehradského kanovníka a oblíbeného lidového povídkáře 19. století Josefa Ehrenbergera (1815 – 1882), rodáka z nedaleké Korouhve. Zakládá se na poličské pověsti z dob panování císařovny Marie Terezie. Do roku 1765 byli Šibeničním vrchu jižně od Poličky trestáni provinilci na hrdle, Josef Ehrenberger zaznamenal místní pověst o údajné poslední popravě.

Truchlohra „Anežka“, kterou podle této předlohy později zpracoval František Zákrejs, se stala poličskou kultovní záležitostí a trvalou součástí zdejšího divadelního repertoáru. Hrdinkou dramatu je Anežka Venturová, která je neprávem obviněná z vraždy svého manžela, konšela Pečenovského (reálnou postavou byl poličský primátor Pečený), kterého si vzala nedobrovolně, neboť milovala Bedřicha Šlerku. Anežka je odsouzená k popravě na Šibeničním vrchu. V kritickém okamžiku přichází zpráva, že se císařským rozkazem odnímá městu hrdelní právo. Současně jsou Bedřichem přivedeni praví vrazi. Poprava se tak nekoná, avšak Anežka, vyčerpaná z prožitých útrap a zlomená, umírá.

Podle původního scénáře se „Anežka“ hrála do roku 1955. Poté došlo k radikální úpravě hry, mimo jiné k jejímu výraznému zkrácení. Na Šibeničním vrchu (614 metrů nad mořem, přibližně dva kilometry od Poličky), na jehož úpatí je rodný dům Zákrejse, je v místě posledního rozloučení odsouzeného před popravou dodnes umístěn kříž. Kdysi tam prý bývala skutečná šibenice, ohrazená zdí a vraty. K Šibeničnímu vrchu se váže kromě Zákrejsovy „Anežky“ také balada „Šibeňák“ od Jaroslava Vrchlického.

MILAN BÁČA