K Růžovému paloučku se váže několik pověstí

Poblíž Morašic na Litomyšlsku leží uprostřed polí čtverhranné místo, obklopené upraveným parkem. Prostoru zhruba 340 čtverečných metrů dominuje zvláštní druh růže – Rosa Gallica (galská, někdy také stepní nebo paloučková), pokřtěné v roce 1753 Carlem Linné podle francouzských herbářních dokladů.

Původ Růžového paloučku není spolehlivě doložen historickými prameny. Název místa je zaznamenán v úředních listinách z poloviny 15. století, tedy již 150 let před exodem nekatolických exulantů z Čech, ke kterému se váže nejvíce legend. Nejširší publicitu Růžovému paloučku dodal právě Alois Jirásek, který jako mladý profesor litomyšlské reálky navštívil místo poprvé v roce 1876. Byl dojat duchem místa a legendami a pověstmi, které se k prostředí vážou. Látku následně zpracoval ve Starých pověstech českých. Růžový palouček byl podle nich místem loučení Českých bratří, kteří se nechtěli zříct své víry a museli pro ni opustit vlast.

Kromě tohoto výkladu existují i další pověsti. Čelakovským zpracovaná pověst o růžích stepních, kterým se v žádné jiné půdě nedaří, protože po přesazení zvadnou a zahynou, pověst o krvavé bitvě, po které na tomto místě nastolí sedm vládců věčný mír, pověst o zakopaném protestantském kalichu, mýty o trestech pro rušitele paloučku i tradovaná vyprávění o ruských vojácích z dob napoleonských válek nebo o morové epidemii na Litomyšlsku.

Na počátku 20. století byl založen Spolek přátel Růžového paloučku. Ten legendární prostor vykoupil a připravoval postavit zde památník k 500. výročí upálení Mistra Jana Husa (v roce 1915). Alois Jirásek ale až 19. 6. 1921 odhalil pomník „Na věčnou památku Českým bratřím“. Měděný obelisk se zlaceným glóbem na vrcholu, zdobený alegorickými motivy s křesťanskou symbolikou a citacemi J. A. Komenského a A. Jiráska, byl vystavěn na návrh Aloise Meteláka učiteli a žáky Zemské průmyslové školy v Litomyšli. Úpravu prostranství projektoval arch. J. A. Kulišan a materiál byl darován čs. legionářským sborem ze Sibiře.

Ve vsi se narodil povídkář

V Korouhvi u Poličky se 22. července 1815 narodil v rodině hospodáře, vlastence a písmáka Josef Ehrenberger, pozdější kněz a spisovatel historické prózy. Do dvanácti let se učil doma v Korouhvi, teprve pak odešel studovat do Poličky a Litomyšle. Svá studia ukončil absolvováním kněžského semináře v Hradci Králové. Působil ve Skuhrově nad Bělou a v Solnici (Rychnovsko). Nakonec se stal sídelním kanovníkem Vyšehradské kapituly. Na Vyšehradě byl také po své smrti 10. 2. 1882 pochován (hrob na hřbitově dnes již není, při úpravách Vyšehradského hřbitova byl zrušen).

Jeho povídky, které začal publikovat od roku 1838 v Květech, Lumíru apod., byly velmi oblíbené a patřily k tzv. lidovému čtení. Přispíval také do Časopisu českého muzea. Ve svých dílech podporoval lásku k vlasti a národní hrdost. V některých pracích zpracoval náměty z Poličska („Bystručtí a Polučtí“, „Smutné posvícení“).

V roce 1903 vyšly v Praze jeho Sebrané spisy zábavné. V Humoristických listech z roku 1880, ze kterých je uveden spisovatelův portrét, byl označen za „posledního ze starých našich povídkářů“.

MILAN BÁČA