V předchozím dílu Literárních toulek jsme nahlédli do počátku rodící se litomyšlské tiskařské tradice.

Ještě za života Alexandra Aujezdeckého, posledního bratrského tiskaře v Litomyšli, začal v roce 1573 tisknout knihy Andreas (někdy i Ondřej) Graudenc. Od obce později odkoupil zařízení tiskárny po Alexandru Aujezdeckém. Tiskl zřejmě v pronajatých prostorách v domě č.p. 147 v dnešní ulici Boženy Němcové. Se svým synem Adamem zakoupil „Kuklík", dům s č.p. 182 vedle proboštského kostela na současném Šantově náměstí, kde vybudoval tiskárnu, která na tomto místě vydržela několik staletí. Andreas Graudenc nezůstal nic dlužen své protireformační pověsti, z jeho dílny vycházely především hanopisy a polemiky proti Bratřím, dále modlitby nebo náboženské traktáty, překlady z němčiny či latiny. Tiskl také divadelní hry. Komedie o žebrácích byla první tištěnou divadelní hrou, vytiskl také hru kněze a dramatika Pavla Kyrmereza Komedie nová o vdově. Tiskárnu po smrti Andrease Graudence v roce 1618 provozoval s nevalnými výsledky jeho syn Adam. Když i on v roce 1623 zemřel, provdala se vdova za Jana Ryka, který převzal tiskárnu.

Náboženské

Bylo to v době třicetileté války, v době cenzury, která tiskařskou činnost výrazně omezovala. Tiskárna se tedy orientovala na drobné tisky, např. pohádky, kalendáře nebo i kramářské písně. Po smrti Jana Ryky roku 1631 se jeho manželka opět provdala a tiskárnu začal provozovat její nový manžel, litomyšlský radní Matouš Václav Březina. Pro tiskárnu získal v roce 1641 výsadu volného tisku jakýchkoliv knih, pokud byly od litomyšlského děkana a od piaristů uznány za vhodné. Přes tento cenzurní dohled vydal Březina kromě Nového zákona a řady náboženských spisů mnoho kalendářů, pranostik či hospodářských spisů. Jím vydávané kramářské písně měly charakter převážně náboženský. Zejména texty (včetně kramářských písní) s tématem přípravy na smrt se v produkci Březinovy tiskárny objevovaly často, vytiskl mj. v českém překladu příručku pro faráře a kněze, kteří pomáhají svým věřícím odejít z tohoto světa Methodus ad eos adiuvandos qui moriuntur (Metoda pomoci umírajícím) od španělského jezuity Juana Alfonsa de Polanco. Březina využíval hojně k ilustrování jím vytisknutých textů dřevořezy, mj. v roce 1642 také pohled na současnou Litomyšl. V roce 1645 se tiskař Březina do dějin Litomyšle zapsal podivnou příhodou. Během třicetileté války vpadla švédská vojska, Matouš Václav Březina byl vojáky vzat jako rukojmí a spolu s jiným radním byl propuštěn, až když město zaplatilo výkupné. I tuto událost popsal Březina ve svých rukopisných pamětech.

Přední knihtiskař

Matouš Václav Březina zemřel v roce 1651, vdova Dorota Březinová (dříve Graudencová, provdaná Ryková) si roku 1653 vzala Jana Arnolta Hradeckého, který roku 1654 převzal litomyšlskou knihtiskárnu, činnou pod jeho jménem až do roku 1686. Patřil mezi přední knihtiskaře té doby u nás. Vydával mj. texty Bohuslava Balbína, Jiřího Krugera či spisy svého přítele Tomáše Pešiny s Čechorodu. Tento významný spisovatel a barokní historik působil od roku 1657 jako děkan v kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříže v Litomyšli, tedy v těsném sousedství Arnoltovy tiskárny. A byl to právě Pešina z Čechorodu, co Jana Arnolta, který v Litomyšli působil také jako vrchnostenský rychtář, obdařil přídomkem „z Dobroslavína".

Jan Arnolt provozoval tiskárnu také na náměstí v domě č.p. 112 a později i v Praze, kam se přestěhoval a kde se mu poměrně dařilo: dalším sňatkem vyženil druhou pražskou tiskárnu, získal privilegia na tisk sněmovních usnesení, tiskl kalendáře a od roku 1672 německy psané, dvakrát týdně vycházející noviny Ordinari Postzeitungen (Pravidelné poštovní noviny, někdy noviny vyšly s názvem Extraordinari Zeitungen). V roce 1686 otiskly tyto noviny první inzerát na našem území. Protože byl poměrně bezohledným podnikatelem, jeho zaměstnanci se proti němu bouřili. Po jeho smrti v roce 1687 převzala tiskárny vdova Anna Kateřina a později jeho syn Karel Ferdinand. Je třeba ještě dodat, že rok před svou smrtí Jan Arnolt litomyšlskou tiskárnu prodal litomyšlskému radnímu Pavlu Ferdinandu Hlizovskému, který ji po několika týdnech zase prodal.

Knihtiskárna přešla do rukou tiskařského rodu Kamenických. Nejdříve Danielovi, od roku 1711 Janu a od roku 1751 Antonínu Kamenickému. Produkce tiskárny za Kamenických se soustředila především na náboženské katolické spisy, modlitby, kalendáře a kramářské písně, které rozšiřovali k lidovému čtenáři dobové zajímavosti a někdy až senzační příhody. Kamenického tiskárna vytiskla však v roce 1728 také první Slabikář český. V září roku 1775 však rodinu postihla tragédie. Během rozsáhlého požáru jen v centru města shořelo sto devadesát dva domů, a to včetně tiskárny. Antonín Kamenický s celou rodinou i služebnictvem v domě uhořel.

V roce 1776 zakoupil spálený dům A. Kamenického s právem „privilegované impressi" (tisku) nakladatel a tiskař Václav Vojtěch Tureček, který před tím působil jako faktor v knihtiskárně F. Šleretové v Kutné Hoře. V Litomyšli tiskl katolickou i protestantskou náboženskou literaturu, kancionály, praktické příručky pro vesnický lid (pranostiky, včelařství apod.), slabikáře, kramářské písně, Texty vycházely v češtině, němčině a latině. V tiskárně se tiskla ale také díla klasická, např. od W. Shakespeara, G. Boccaccia. Tiskárna „U Turečků na kopečku", jak se jí říkalo, byla nejen významnou litomyšlskou institucí. Byla jednou ze sedmi mimopražských tiskáren u nás a plnila skutečně obrozeneckou funkci, přestože nějakou dobu příliš neprosperovala. Když při dalším litomyšlském požáru v roce 1814 zahynuli v domě Turečkův syn Václav a dvě dcery, předal o rok později Václav Vojtěch Tureček tiskárnu svému dalšímu synovi Janu Josefu. Ten v tiskárně produkci rozšířil o původní beletrii a regionální díla. Své povídkové prvotiny Starý Beneda aneb založení proboštství vyšehradského nebo Mladý harfeník a starý flétnista aneb Seznámení se v krčmě u zlatého jelínka zde vydal i Josef Kajetán Tyl. Magdalena Dobromila Rettigová zde vydala sbírku povídek Kvítí májové.

Odmítl Slovan

Tiskárnu vedla krátce po smrti Turečka v roce 1836 jeho dcera Aloisie a snad i její sestra Anna (tisky vycházely s označením „Turečkovi dědicové" nebo „J. Turečka dědicové"), poté ji v roce 1846 koupil František Berger, který kromě obvyklé produkce tiskl především snáře, např. Snář veliký aneb vykladatel snův, podle kterého v lotterii štěstí svého snadněji okusiti můžeš. Mimo to i příhodný výklad znamení a měsíce planety, zdaž dobrá nebo zlá jest. Vydal také Šantův Zeměpis pro dítky.
Zajímavostí je skutečnost, že Bergerova knihtiskárna vytiskla v roce 1848 císařský list o konstituci z 15. března a císařské patenty o nově povolených svobodách. A nepochybně také to, že František Berger ze strachu o živnost odmítl Karlu Havlíčku Borovskému vydávat ve své tiskárně časopis Slovan. V roce 1852 převzal (resp. za čtrnáct tisíc dvě stě zlatých koupil) tiskárnu jeho zeť Antonín Augusta. Tím tak začíná nová éra knihtisku v Litomyšli, na kterou čtenář narazil v jednom z předchozích dílů Literárních toulek.

MILAN BÁČA

DÍLO J. Krugera vytištěné Arnoltovou tiskárnou.