Pověst je vyprávění s místními a historickými náměty. Bývá časově lokalizovaná a autory i posluchači či čtenáři je – oproti pohádkám – považována za pravdivou. Asi bychom obtížně hledali nějaký pověstmi neopředený region. Také Svitavsko je na pověsti bohaté. Vzhledem k německé historii části regionu nebyly možná ještě všechny pověsti zaznamenány, objeveny, přeloženy.

Jsou čtyři pověsti, jejichž děj se dostal i mimo region. První z nich se pojí k Růžovému paloučku u Morašic. Alois Jirásek jednu z mnoha pověstí spjatých s tímto místem zpracoval ve Starých pověstech českých (1894). Růžový palouček je Jiráskem popsán jako místo loučení Českých bratří, kteří se nechtěli zříct své víry a museli pro ni opustit vlast. O tom, že „v hlubinách paloučku je prý zlatý kalich, který sem zakopali naši exulanti před odchodem do ciziny", píše také ve své sbírce regionálních pohádek, pověstí a bájí Zpívající lípa poličský rodák, spisovatel a básník Miloslav Bureš. O Růžovém paloučku jako námětu několika pověstí se čtenář již dočetl v samostatné kapitole literárních toulek.

Zpívající lípa

Také pověstem o Lukasově zpívající lípě v Telecím byla věnována samostatná kapitola toulek. Legenda vypráví o tajném Českém bratru, který v dutině stromu nalezl úkryt při opisování Nového zákona i zakázaných žalmů. Svítil si svíčkami, texty si prozpěvoval a při šumění rozložité koruny vznikal dojem, že lípa zpívá. Téma zpívající lípy v Telecím se objevuje u Aloise Jiráska (povídka Stromy), v díle Terézy Novákové (např. Z nejvýchodnějších Čech). Také Miloslav Bureš se ve výše zmiňované knize o pověstech, které se vážou k této lípě, zmiňuje. Ostatně – pojmenoval po ní celou knihu.

Poličské pověsti sbíral a vydal například Jan Alois Cupal. V jeho sbírce pověstí z roku 1926 najdeme samozřejmě pověst o původu města, ale také pověst o poslední popravě na Šibeničním vrchu. Poličské pověsti najdeme také ve Špalíčku z jasanu nebo Zpívající lípě od Miloslava Bureše nebo ve sbírce Jaroslava Vorlíčka.

Teoreticky se lidovými pověstmi, pohádkami a bájemi na Poličsku zabýval Jaroslav Gloser. Podle jeho studie z roku 1952 se můžeme setkat s pověstmi o vodnících v Telecím, v Jedlové, v Trpíně, v Rohozné. Pověsti o tajemných podzemních vodách nebo bažinách pocházejí z Poličky, Bysterska, Bohuňova, Vítějevsi. Pověstmi o divých ženách či ohnivých mužích se mohou pochlubit v Hamrech, ve Svojanově, v okolí Lezníku, v Rohozné, o obrovi se doslechneme v pověsti v Kujálích u Starého Svojanova.

Rytíř Toulovec

Třetí známá pověst nás zavede do Budislavi, konkrétně do tamní přírodní rezervace pískovcových útvarů  Toulovcovy maštale. Název se vztahuje k pověstem o skrýších a koňských stájích (maštalích) rytíře Vavřince Toulovce z jarošovské tvrze.

Vavřinec Toulovec byl skutečnou osobností 14. a 15. století. Byl veden jako vážený, zbožný a štědrý občan Litomyšle, vlastnící obce na Vysokomýtsku, Prosečsku, Litomyšlsku, a to včetně obce Třemošná (dnes součást Sebranic), podle které se nazýval „z Třemošné". Finančně podporoval mj. litomyšlský špitál, obdarovával církev i chudinu. Vavřinec Toulovec zemřel v roce 1413 a byl podle tradice slavnostně pochován v kostelíku Rozeslání sv. Apoštolů při litomyšlském špitálu (dnes Toulovcovo náměstí). Lidé se podivovali nad jeho bohatstvím. Neuměli si ho vysvětlit, proto vznikly legendy, podle kterých měl být Vavřinec Toulovec z Třemošné v mládí loupeživým rytířem, který podnikal výjezdy na Moravu, kde okrádal bohaté velmože nebo kupce. Naloupené poklady pak měl podzemní chodbou nosit do skal a zde ukrývat. V „Toulovcových" obcích a v okolí se v různých obměnách objevují pověsti o činech rytíře, o jeho loupeživých výbojích, o tajemných chodbách, skrýších jeho pokladů i o skalních jeskyních a slujích za Budislaví a Jarošovem, kde měl ukrývat svou družinu na koních. Toulovcovu dobročinnost (nadace) lidé vysvětlovali tím, že tak ve stáří vlastně činil pro klid a spásu své duše.

MILAN  BÁČA

pokračování příště