Smlouva o tříleté brigádě na Dole Vítězný únor po skončení vojenské služby obsahovala také přidělení bytu, aby Bohdan Kopecký nemusel přespávat ve vojenském dřeváku. Delší dobu to trvalo, ale pak přece jen dostal mrňavý byteček v Hamru u Litvínova. Když se tříletý závazek na šachtě naplnil, jeho bývalý kolega z akademie Milan Vinař mu doporučil, aby na dole skončil a jakožto člen Svazu výtvarných umělců začal už jen malovat.

K této důležité životní etapě Bohdan Kopecký poznamenal:
Zažádal jsem si o stipendium, k čemuž jsem musel předložit své obrazy. Vybral jsem právě ty, které jsem namaloval na Mostecku. Měl jsem doporučení profesora Pečírky, který předtím zahajoval moji výstavu v Mostě. V porotě zasedal i profesor Sychra, jemuž se naopak moje obrazy nezdály dost optimistické. Na všech prý chybělo slunce. Poslal jsem ho, slušně řečeno, do patřičných míst s tím, že co on může o té podivuhodné krajině vědět. Nakonec jsem kýžené stipendium obdržel. Rozhodl jsem se tam zůstat, ten poznamenaný kraj byl pro mne velkou inspirací. V roce 1957 jsem měl už výstavu v Praze v Galerii mladých.

Jak velkou roli hrál v tvém životě pobyt na Křižatkách?
Obrovskou. Z Hamru je to o nějaké dva kilometry dál a výš do hor. Za nějaké čtyři tisíce jsem tam koupil neobydlenou chalupu a postupně jsem ji opravoval, aby byla vůbec obyvatelná. Scházeli se tam moji známí z branže, především Standa Hanzík, dále třeba Emil Juliš, Dalibor Kozel, spisovatel Jarda Putík nebo Josef Sudek. Často tam býval básník Karel Šiktanc a dokonce i Milan Kundera. V šedesátých letech jsme ještě nebyli tolik v nemilosti, poměry byly v té době poněkud volnější. Po roce 1968 nám to spočítali dvojnásob.

Kde jsi měl tehdy svoji rodinu?
Manželka se stěhovala několikrát, jezdil jsem za rodinou pak zejména do Poličky. Průměrně jednou týdně, za každého počasí na motocyklu kejvačce – pamětníci vědí co to bylo za stroj. Změřte si na mapě trasu Most–Polička a zpět… Tento spolehlivý motocykl mě provázel i při mých cestách za malováním na Mostecku. Barvy a štětec jsem vozil v brašně na zádech, plátno za mnou vlálo, byl jsem tím dost pověstný. Nejraději jsem jezdil v mírném dešti, to mě neobtěžoval všudypřítomný popílek. Anebo jsem na motorce jezdil často na houby. A že v lesích nad Křižatkami tehdy rostly! Sbírání hub mě drží dodnes, mám svoje místa za Pazuchou ke Kozlovu, koloděje mi rostou i na zahradě chalupy na Bídě.

Na Křižatkách jsi byl až do konce působení na Mostecku?
Ne, později jsem získal možnost bydlení přímo v Litvínově. Svůj ateliér jsem měl na litvínovském zámku a dost často jsem přespal i tam pod obrazy. Nikoliv tedy pod obraz, jak se říká… Ale to už se blížila polovina sedmdesátých let, známé kádrové prověrky a nad námi, kdož vytvářeli po řadu roků z Křižatek opravdu významné kulturní místo, se začala pomalu stahovat mračna. Chalupu jsem ještě stihl prodat sochaři Kryštůfkovi.
Zejména když otevřeně protestovala proti sovětské okupaci a následné normalizaci. V roce 1977 bylo malíři dáno tvrdě najevo, že je na Mostecku už nežádoucí. A pak už to šlo ráz na ráz. Z Litvínova ho prostě vyhodili a po sedmadvaceti letech se vrátil do Litomyšle. Nutno dodat, že po roce 1989 bylo jeho jméno v Litvínově znovu očištěno a dostal tam dokonce i Čestné občanství města. K tomu se však ještě dostaneme.

Zdeněk Vandas