Při té příležitosti znovu vyplula na povrch otázka, kdo byl architektem této mimořádně zajímavé stavby. V místním povědomí, stejně jako v propagačních materiálech nebo turistických průvodcích z poslední doby, se v této souvislosti objevuje jako zcela vážně míněná možnost jméno barokního architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla (1677-1723). Zmiňuje se o ní například Ladislav Loubal ve své brožuře o „hřebečském“ baroku. (Jen na okraj, žádné hřebečské baroko nikdy neexistovalo). Podíváme-li se však na tuto možnost očima odborné uměleckohistorické literatury, zjistíme, že nemá oporu ani ve formální analýze ani v archivních pramenech. Pouze Mojmír Horyna, autor vyčerpávající monografie o Santinim, odkazuje v souvislosti s Křenovem na starší práci italského historika Cerulliho, který o Santinim jako tvůrci projektu hypoteticky uvažuje. Sám Horyna však tento názor odmítá s tím, že v případě Křenova jde sice o půvabnou „avšak pouze průměrnou venkovskou stavbu, která vykazuje vzdálený ohlas Santiniho umění jenom v některých detailech“.

Další, o kom se v souvislosti s novostavbou křenovského kostela uvažovalo, byl italský architekt Domenico Martinelli (1650-1718), který na Moravě ve dvacátých letech osmnáctého století pracoval pro Liechtensteiny. Jeho nejvýznamnější realizací pro tuto knížecí rodinu je lovecký zámek u Lanškrouna, z něhož po požáru v roce 1714 zůstalo zůstalo pouze torzo. Jde o nedávno zrenovovaný věžní rizalit u Rudoltic. Martinelli, jehož životem a působením ve střední Evropě se detailně zabýval rakouský historik umění Helmuth Lorenz, byl ve své době velmi žádaným umělcem. Milovník umění a mecenáš Johann Adam z Liechtensteinu mu dokonce dával přednost před nejslavnějším středoevropským barokním architektem Berhardem Fischerem z Erlachu. O Martinelliho hypotetickém podílu na projektu křenovského kostela se uvažovalo ve spojitosti s přestavbou děkanského kostela v Moravské Třebové, k níž došlo po požáru v roce 1726, což se však nakonec nepotvrdilo. Nedávno se prokázalo, že šlo o omyl a autorství projektu přestavby kostela bylo připsáno liechtensteinskému dvornímu architektovi Antoniu Maria Nicolaovi Beduzzimu (1675-1735). Stojí však za zmínku, že autorem nejstarších plánů na přestavbu moravskotřebovského kostela nebyl Beduzzi, ale hlavní liechtensteinský stavební ředitel baron Libor z Deblína.

A právě Beduzzi byl velmi pravděpodobně také autorem projektu nového křenovského kostela. O jeho životě a díle toho mnoho nevíme, ze zahraničních badatelů mu souvislejší pozornost věnoval pouze rakouský historik Wilhelm Rizzi. Český dějepis umění objevil Beduzziho teprve nedávno. Na jaře letošního roku proběhla v Moravské galerii v Brně výstava kreseb a uskutečnil se mezinárodní seminář k jeho osobě. Beduzzi pocházel z italské Boloně. V roce 1695 přišel do Vídně a získal několik zakázek jako malíř-kvadraturista, architekt a divadelní inženýr, za jeho nejvýznamnější práci je považována výzdoba interiéru klášterního kostela v hornorakouském Melku. Do služeb knížat z Liechtensteinu vstoupil ve dvacátých letech sedmnáctého století, pracoval pro ně především na přestavbě jejich rezidence ve Valticích. Pokud jde o Beduzziho autorství projektu kostela v Křenově, objevil se tento názor teprve nedávno. Přišel s ním brněnský historik umění Jaroslav Sedlář. Dospěl k němu na základě srovnání průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie v Moravské Třebové, kde je Beduzziho autorství archivně doloženo, s průčelím křenovského kostela. Shodu spatřuje především v „naprosto nearchitektonicky… jako divadelní kulisa“ pojatém průčelí, v němž Beduzzi spojil „martinellovsky přísný klasický projev s rozevlátou divadelní dekorativností“. Není vyloučeno, že podrobnější výzkum Beduzziho díla může v budoucnu přinést i archivní doklady jeho autorství.

Jiří Šmeral, historik a vysokoškolský učitel FF UP v Olomouci