Rok se s rokem sešel a v Malé scéně během festivalu Nadotek potká zvídavý novinář zástup zajímavých lidí. Nepopírám, že pro mne je jedním z těch očekávaných setkání s dokumentaristkou Olgou Špátovou. Půlhodina povídání s dcerou mistra kamery Jana Špáty dokáže spolehlivě člověku vylepšit den. Následující rozhovor se točil kolem snímku Oko nad Prahou, jenž autorka věnovala památce známého architekta Jana Kaplického. Sto sedadel v promítacím sále Malé scény ve středu večer nestačilo: pořadatelé museli přidat ještě druhé představení a i to bylo v podstatě vyprodané.

Oko nad Prahou jsem viděl před půlrokem v hradeckém kině Centrál, kde jej uváděla přímo manželka zesnulého architekta Eliška Kaplicky. Zájem o film byl mezi
Hradečáky značný, to samé se opakovalo do slova a do písmene na ústeckém Nadoteku. Překvapilo vás to?

Dnes mi volal ředitel festivalu Nadotek Jiří Flídr a říkal mi, že sál se naplnil i o den později na film Džusový román od Fera Feniče. Je znát, že festival po deseti letech má své jméno a lidi na něj rádi chodí. Byla jsem dojatá a šťastná, když diváci naplnili poprvé sál naplno a podruhé do tří čtvrtin. Chápala jsem to tak, že s panem Kaplickým chtěli poslední dva roky života strávit, měli ho rádi.

Patřím mezi ty, s nimiž Oko emotivně docela zamávalo. Pak se ale našli kritici, kteří právě přespříliš subjektivních citů snímku odsuzovali.

Vždycky si říkám, kde jsem mohla ubrat, přidat. Ale točila jsem film o lidech a vztazích. Jak se chovají politici k občanům, k emigrantu Janu Kaplickému. Diváci často tolik kauzu neznají, film vnímají pozitivně. Třeba ve Varšavě na filmovém festivalu jsme získali hlavní cenu za film. Těší mne, když Oko vnímají čistě, bez předsudků. V Praze mají lidé názor na Jana Kaplického a Národní knihovnu už od začátku, vůbec se tomu nedivím, úplně to chápu.

Rozumím, ale nehrozí pravý opak? Návštěvníci, pokud nemají o problematice dostatek znalostí, nevnímají pak sled událostí zkresleně?
Ale já netoužila po tom kauzu vysvětlovat, dělat publicistiku a pátrat. Chtěla jsem natočit, co chci v životě dělat, příběhy lidí. Po příběhu Národní knihovny jsem šla skrze lidi a vztahy mezi nimi. To je podstatné. Když dělám film o lidech, vztahu Jana Kaplického se svou ženou, o vztahu k politice a společnosti, doufám, že může být platný i za deset let. Nemapuji politickou situaci a nechci se v ní ňahňat, ale ráda bych symbolicky vyjádřila chování lidí mezi sebou . Jak slušné, tak neslušné, jak krásné, tak nehezké. Tomu snad může film pomoci i za deset let.

Tedy jakási trvalá, filmová platnost, bez ohledu na vývoj kolem Národní knihovny?

Ano, přesně tak. Ale filmová znamená lidská. Nicméně v průběhu natáčení jsem se nevyhýbala tomu, abych celou dobu dala slovo oběma stranám sporu.

Promiňte, ale to se nějak nepovedlo.
Václav Klaus i Pavel Bém oba natáčení odmítli. Prvně jmenovaný se ani na mou prosbu nevyjádřil.

Nemáte ovšem pocit, že jste spíše oba v Oku nad Prahou karikovala? Přišlo mi to tak.
Lidem rozumím, že to tak vnímají. Už od začátku vědí, že jsem pro Jana Kaplického a Národní knihovnu. Nedivím se jim, ale jsem si jista, že jsem nechtěla dělat černo bílý film. Nechtěla jsem ani omylem házet špínu na Václava Klause, to ani omylem ve filmu není. Ani jsem nechtěla adorovat Jana Kaplického. Jsou tam i momenty, kdy není za každou cenu sympatický, jako třeba setkání s Jiřím Paroubkem.

JAN POKORNÝ