Sběratelství patří k české společnosti. Většina lidí něco sbírá. Lékařka Dobromila Filová z Litomyšle už mnoho let shromažďuje panenky. Má jich doma už několik stovek a sbírku stále rozšiřuje. Část sbírky DOBROMILY FILOVÉ můžete v současné době vidět v expozici na zámku v Litomyšli.

Jak jste se dostala ke sbírání panenek? Kolik jich v současné době vaše sbírka čítá?
Ke sbírání panenek jsem se dostala asi proto, že jsem jako malá holka měla jen dvě. Tak mně byly potom velmi vzácné. A svoje první peníze jsem dokonce dala za panenku. Byla to výplata z chmelové brigády. A tak mi vlastně začala moje sbírka. Některé jsem si kupovala sama, ale spíše jsem je dávala neteřím a tvářila jsem se, že je jako kupuji jim. Dokonce i syn dostal jednu panenku. A jednu jsem si pořídila v době, kdy jsem čekala druhého syna. Myslela jsem si totiž, že se mi narodí holčička. A potom mi začaly neteře panenky vracet, ale to už začínaly i barbíny. Tak jsem začala kupovat i ty. V té době jsem si ale běžně sháněla panenky i pro sebe. Později jsem ale barbie nechala a chtěla jsem jen ty panenky, které představovaly různé země, kam jsme jezdili. Sbírala jsem panenky v typickém oblečení. Oslovily mě také porcelánové panenky, nejdříve ty co byly běžně k sehnání. Pak jsem ale začala pátrat po panence, kterou jsme měly se sestrou jako malé holky dohromady. Byla to ta s biskvitovou hlavičkou. Díky internetu jsem se dostala i těmto panenkám. A pak se sběratelství proměnilo v nezřízenou vášeň. Teď mám asi šest set panenek. Už to ani nejde spočítat, protože počet se pořád mění.

Máte dodnes tu svoji úplně první panenku?
Bohužel tu už nemám. Byla to právě porcelánka, která se nám asi v roce 1957 rozbila. Ale mám Haničku a to je moje třetí panenka. Pak jsem měla ještě takovou malou hadrovou, ale tu už taky nemám. Ale Hanička zůstává se mnou a je moje nejoblíbenější.

Máte stovky panenek, to je už opravdu rozsáhlá sbírka. Znamená to, že je máte v celém bytě, nebo jste panenkám vyčlenila jednu zvláštní místnost?
Panenky jsou u nás doma úplně všude. Máme je v ložnici, v obýváku, v bývalém maminčině pokoji, prostě všude. Už se tam ani nemůžeme vejít, protože navíc vlastním i sbírku kočárků. Tam už se ani nedá bydlet. (smích) A proto musely panenky na zámek.

Panenky sháníte hlavně na internetu. V jakém stavu vám chodí? Musíte je někdy také opravovat?
Některé přijdou ve špatném stavu, jiné stačí umýt a vyčistit jim vlásky a oblečení. Něco dělám sama, ale na větší opravy si netroufám. Ty dělá paní Sládková, která pracuje v časopisu Panenka a navíc panenky sbírá a umí je také renovovat.

Rozšiřujete stále svoji sbírku, nebo už nové panenky nenakupujete?
Tvrdím lidem, že už ne, ale ve skutečnosti ano. Mně to prostě nedá. Když někde uvidím panenku, co ještě nemám a která se mi moc líbí, tak si ji koupím.

Panenek je dneska na trhu opravdu hodně. Jak se vám líbí?
Taky jich pár mám, to víte. Kupuji je hlavně pro vnučku, takže mám i chou chou. Musím říci, že od té doby, co jsem se vrhla na ty krajové, tak mě jiné ani nelákají. Kupuji jen nějaké barbíny, ale zase spíše ty krajové v typických šatech. Mám tak panenku z Maroka, Tunisu, Alžírska, Španělska, Thajska, Turecka i z Kambodže. Dokonce jsem sehnala také arabskou panenku, která je zabalená v jejich typických šatech. Takže z těch nových sbírám opravdu jen ty, co představují různé země.

Existuje nějaká panenka, kterou sháníte, ale nemůže ji nikde najít a moc si přeje ji mít ve své sbírce?
Přála bych si panenku od Lenci. Ale to jsou strašně drahé panenky, takže na tu si musím nejdříve pěkně našetřit. Potom bych taky chtěla francouzskou panenku. Ale ty jsou také dražší. Jde o biskvitové panenky a na to, jak jsou staré, tak jsou krásně provedené. Mají mrkací očička se živým pohledem, jsou opravdu nádherné. Jednou bych chtěla mít taky panenky Jumeau, které jsou oblečené v krásných krojích.

Dá se říci, že vám rodina a přátelé udělají k narozeninám či Vánocům radost, když přinesou nějakou novou panenku.
Jeden čas mi je nosili hodně. Přátelé mi je dávali k různým příležitostem, ale teď už mají opravdu problém se trefit, abych ji ještě neměla. Většinou nosí ty novější panenky, porcelánové. I když taková jedna chou chou, která pláče, směje se, usíná a oddychuje, ta je taky zajímavá.

Z jaké nejvzdálenější země se vám podařilo panenku sehnat?
Nejdále mám asi panenku z Austrálie, Ameriky nebo z Velké Británie. Ve sbírce ale mám i panenku z Izraele nebo Thajska. Jsou opravdu z celého světa. Většinou je sháním na internetu. Ale někdy bývá problém s doručením. Jednou mi panenky rozbili celníci, když se dívali do balíku a špatně ho potom zabalili.

Která panenka z vaší sbírky je na výstavě na zámku v Litomyšli nejstarší?
Určitě je to ta v litomyšlském kroji. Mám ještě jednu starší z roku 1850, ale s tou už raději nehýbu. Je příliš křehká a má kovovou hlavičku. Ale je nádherná.

Kroj jste jí sama ušila a návod posháněla ve spisech Terézy Novákové.
Trvalo mi to skoro rok. Postupně jsem sháněla informace a pak také speciální látky, aby kroj odpovídal době. Látky jsou z let asi 1920 až 1930. Největší problém mi dělal okroužek s korálky. Nevěděla jsem, jak ho mám udělat, ale povedlo se. Zatím tam jsou korálky, ale možná je jednou vyměním za české granáty, jak to má ve skutečnosti být.

Expozice na zámku

Panenky Dobromily Filové a také Aleny Sládkové jsou k vidění na zámku v Litomyšli. Expozice je součástí druhé prohlídkové trasy a je vhodná pro rodiče s dětmi. Otevřena je denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. Dospělí zaplatí vstupné 120 korun, děti, studenti a důchodci 70 korun. Rodinné vstupné činí 310 korun. Výstava bude zřejmě prodloužená až do konce října.