Jak je tradicí, oblehli ráno sídlo svého čtyřletého působení a nikdo z mladších studentíků neprošel dovnitř „nepoznamenán“. Tedy chudší o pár drobných, s inkriminujícím nápisem „4. A“ na čele a zdálky vonící laciným parfémem. Když po osmé hodině zůstali maturanti před školou sami, vydali se do města, kterým korzovali celé dopoledne v těch nejrozmanitějších převlecích. Potkali jste již někdy v jedné skupině jeptišky, policistu, zdravotní sestřičku, orientální tanečnice, klauny, Červenou karkulku, či spíše „Karkuláka“, berušku, vězně, indiány a mnoho dalších neidentifikovatelných stvoření? (Na snímku Terezy Holanové).

A bylo nejen na co koukat, ale i co poslouchat. Kromě typických euforických výkřiků, žebravých vět typu: „Přispějte na chudé maturanty“ totiž gymnazisté ochotně a s nadšením za doprovodu kytar zpívali. Pouličním vystoupením zaujali nejen kolemjdoucí „domorodce“, nýbrž i skupinku holandských návštěvníků, pro něž se stali skutečnou atrakcí.

Později se studenti vrátili na gymnázium, jehož běžný chod zcela narušili. Profesoři výjimečně neprotestovali. Naopak s nadšením sledovali rej masek i slavnostní pasování žáků třetího ročníku na „mazáky“ školy.

„Poslední zvonění pro mě znamená mnoho, protože jsme všichni spolužáci pohromadě, což je za ty čtyři roky snad potřetí,“ sdělila jedna z pohádkových bytostí mínění kolektivu. Tato věta naprosto vystihla vztah gymnazistů k jejich poslednímu dni studia. Cílem akce nebylo vybrat co největší obnos, nýbrž se pobavit a uvolnit před následujícími dvěma týdny, kdy je čeká opravdu pořádná dávka stresu.