Čtěte také: Šárka Hrouzková vystavuje se svými žáky

Sama autorka, která se kromě vlastní výtvarné tvorby věnuje také práci s dětmi ve Výtvarném studiu v Dolním Újezdě, by své povolání neměnila. „Měla jsem štěstí. Má práce mě velmi baví. Potřebuji volnost a umění je jednou z nejsvobodnějších oblastí."

Když Vám přišla nabídka na uspořádání dvou poměrně velkých výstav v Litomyšli, jak jste se cítila?
Byla jsem samozřejmě překvapená. Tak velkorysou nabídku jsem vůbec nečekala. Nakonec jsem se rozhodla, že se pokusím vrátit v čase. Na výstavu do muzea jsem si pozvala spíše své „starší" žáky z mých minulých působišť, kteří se stále umění nějak dotýkají. Potěšilo mě, že všichni přijali mé pozvání a připravili si kvalitní věci, které je dobře charakterizují.

Jak se Vám samotné výstavy líbí?
Od své vlastní výstavy nemám pochopitelně odstup. Z výstavy žáků v Regionálním muzeu mám ale velmi dobrý pocit, protože je opravdu pestrá. Sešli se zde malíři, filmaři, grafici, ale také zástupci mnoha dalších odvětví. Výstava tak ukazuje široký potenciál uplatnění výtvarného talentu. Je to dobré i pro rodiče našich současných žáků, protože zde mohou vidět, jaké možnosti pro jejich děti v budoucnu existují. Kurátorování obou výstav se ujal akademický sochař a „něžný punker" Štěpán Málek. Jeho skupina se na vernisáži také postarala o netradiční hudební doprovod.

Vaše vernisáž byla doslova „nacpaná k prasknutí". Potěšilo Vás, kolik známých, přátel a bývalých i současných studentů se Vás rozhodlo podpořit?
Byl to pro mě doslova šok. Fronta vedla až na schody . Někteří ani nemohli slyšet úvodní slovo, natož si v klidu postát před obrazy. Byla jsem dojatá, protože přišli lidé z různých etap mého života. Dostala jsem spoustu květin a kornouty gumových medvídků, protože všichni vědí, že je mám ráda.

Existuje nějaká konkrétní osoba nebo skupina lidí, která Vaši tvorbu výrazně ovlivnila?
Určitě mě silně ovlivnil výtvarný směr zvaný informel. Nasávala jsem ho už jako velmi malá v šedesátých letech. Tatínek mě vodil po výstavách a listovala jsem doma výtvarnými časopisy, něco z toho ve mně zůstalo. Až nyní to pro svou vlastní tvorbu doceňuji. Stejně tak mě ovlivnili ostravští konkretisti. Někteří z nich mě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let učili v ostravské „výtvarce", například Jaroslav Rusek . Tenkrát jsem nevěděla, o co jde, až mnohem později jsem o tom začala přemýšlet.

Při tvorbě svých děl využíváte a zapojujete kromě barev také nejrůznější kovové prvky, kusy železa nebo plechu. Co Vás baví na práci s materiály tohoto druhu?
Je to určitá cesta, která mě vnitřně zajímá a já v ní nacházím potěšení. Každý umělec hledá. Mě momentálně baví práce s plechem a různými nalezenými kovovými předměty. Přátelé, kteří vědí, čím se zabývám, mi dokonce nosí jako dárek kousky starého železa. Já to všechno schovávám a hromadím. Manžel je už trošku znepokojen (smích).

Sama říkáte, že Vaší inspirací jsou například Mayové. Co Vás na této kultuře tak přitahuje?
S manželem rádi cestujeme a objevujeme zblízka různé staré kultury. Navštívili jsme před lety Čínu, Peru nebo také Mexiko. Není nadto poznat umění přímo na místě, pak působí velmi silně. Tohle nedokáže sebelepší světové muzeum. Staří Mayové mě doslova ohromili. Větší procento památek na Yucatanu stále pohlcuje prales, je to tajemné a překrásné.

Vzpomenete si na některé dílo, ke kterému máte zvláštní vztah?
Pár takových obrazů by se možná našlo. Ale spíše u mě převládá pocit, že důležitější je proces tvorby než výsledný artefakt. Na svých obrazech příliš nelpím. Samozřejmě je pro mě důležitý názor mého muže. Obrazy, které má rád, z domu jít nemohou.

Mnoho lidí Vás zná především jako „paní učitelku" z Výtvarného studia v Dolním Újezdu. Práce s dětmi je sice krásná, ale může být také velmi náročná. Nevyčerpává Vás to někdy?
O Vánocích mi bylo šedesát. Je to šílené číslo! Na únavu mám tedy možná nárok. Mé mladé kolegyně mě ale šetří, nemusím už třeba vytírat podlahy (smích). Naopak mám pocit, že mě práce s žáky spíše dobíjí. Samozřejmě, že čím dál více se dětem věkově vzdalujete, je práce s nimi náročnější, obzvlášť v dnešní zrychlené době. Ráda se ale nechám od dětí poučit, když vědí něco, co moje hlava už nebere.

Nikdy jste tedy neměla pocit, že by bylo nejlepší s Vaší prací skončit a věnovat se raději něčemu jinému?
Takový pocit neznám. Všechno, co dělám, je pro mě důležité. Odjakživa jsem kreslila a malovala. Nebyla bych to já, kdybych netvořila. A jsem šťastná, že má pro to můj muž pochopení a všemožně mě podporuje. Momentálně je pro mě práce s plechem něco jako meditace. Mohu si při tom srovnat myšlenky, být chvíli jen sama se sebou. Pedagogická práce je někdy sice náročná, přesto bych neměnila. Těší mě každý úspěch našich absolventů, i když se věnují jiným než uměleckým oborům.

Na závěr bych ještě ráda věděla, jaké projekty Vás čekají v budoucnu. Na co dalšího se můžeme těšit?
Vlastní tvorba plyne tak nějak sama, teď si žádné plány nedělám. Momentálně mě baví staré železo a plechy, a proto se tomu věnuji. V dubnu budu vystavovat v pardubickém divadle, posléze doufám také v Hradci Králové na Konkrétním podzimu 2015. V listopadu by se má tvorba měla objevit také v pardubickém Mázhausu.

Ve Výtvarném studiu se během tohoto školního roku soustředíme na téma oděv. Spolupracujeme s oděvní výtvarnicí a naší bývalou absolventkou Kateřinou Sýkorovou, která má hodně zajímavých nápadů. Ještě před tradiční závěrečnou červnovou výstavou s názvem „Šaty dělají člověka" chystáme na duben s dětmi také módní přehlídku v dolnoújezdské sokolovně.

Profil výtvarnice 
Šárky Hrouzkové

Narodila se 25. prosince 1954 v Ostravě. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vystudovala výtvarnou teorii a výchovu společně s bohemistikou a později se věnovala pedagogické činnosti na Ostravsku.
Ve východních Čechách žije a pracuje od roku 1990. Stala se také členkou Unie výtvarných umělců pardubického regionu.
Zlomový pro ni byl rok 1999, kdy se svou kolegyní Pavlínou Vomočilovou založila soukromé Výtvarné studio v Dolním Újezdu. Zde se věnuje výtvarně nadaným dětem a každoročně pořádá tematické veřejné výstavy.
 Při vlastní tvorbě se inspiruje mayskou kulturou, Santinim nebo také svými vnitřními světy. Věnuje se především malbě a kombinovaným technikám vycházejícím z malby.

(bko)