Proč jste zvolila právě muzikál, který se navíc odehrává v roce 1000?
Je to hra, kterou jsem za svých studií viděla v Divadle ABC, když začínaly takové ty herecké muzikály. Tehdy se mi moc líbila. Pak jsem na ni zapomněla, ovšem v době, kdy jsem se snažila vybrat hru hlavně pro dva vynikající zpěváky a herce s tím, že všichni ostatní jim mají pomáhat, jsem si na ni vzpomněla. Přinesla jsem ji k četbě a při začátku zkoušení s ní byly trochu problémy, protože ta hra je i v dnešní době kontroverzní. Je trošku proticírkevní, je trošku protikorupční, je prostě aktuální. Nakonec se ale všechno podařilo překonat. Nejen proto, že je to hra plná energie a nabitá pěknými písničkami, ale má také poselství, které je stále platné.

Bylo těžké muzikál připravit, kolik jste strávili času zkoušením?

Tak samozřejmě, že to byla veliká dřina, ale na to, že jsme zkoušeli skutečně jen jeden jediný rok, to dopadlo opravdu dobře. Nejdřív jsme nazkoušeli celou hudební část a pak se muzikál začal realizovat jevištně. Nejdřív mi to připadlo dost složité, ale s odstupem to vnímám tak, že to vlastně docela šlo. Všichni se moc snažili.

Jak dlouho vlastně se souborem Doveda spolupracujete, kolik her jste nastudovali?

Se souborem Doveda Sloupnice pracuji někdy od roku 2003. Společně děláme čtvrtou inscenaci. Co do složitosti je to určitě nejkomplikovanější divadelní tvar, který jsme dali dohromady, je to opravdu velký muzikál. Za normálních okolností ho hrajeme na velkých scénách s kapelou, na ústecké Malé scéně dáváme tu intimnější formu pouze s klavírem. Na jevišti se představí sedmnáct herců.

Kde všude jste zatím muzikál Alelujá, dobří lidé hráli?
Hráli jsme ho opakovaně ve Sloupnici a vždycky bylo dost diváků. Pak ještě několikrát po okolí. Hlavně jsme ale hráli na přehlídkách. Vyhráli jsme v Miletíně a postoupili do Vysokého. Z Vysokého jsme pak byli doporučeni na Jiráskův Hronov. A pro neprofesionální divadlo už vlastně není nic vyššího.

Mnozí vás mají spojenou především s vaší prací v ústecké základní umělecké škole. Někteří ovšem možná mají i pocit, že jste se z ní tak nějak vytratila.
Já jsem vlastně v roce 2001 v ústecké „zušce“ znovu rozjížděla dramatický obor. Na škole ale působím dodnes, i když tu mám pouze jeden den v týdnu. Mám tu ale i dospělé žáky, s nimiž jsem nazkoušela představení Toma Sawyera, které hrajeme na Malé scéně. Teď ho budeme hrát jedenáctého června.
Před čtyřmi lety jsem se tak nějak vrátila do Prahy, ale v Ústí jsem si udržela jednu skupinu, mám tu své žáky, kterým věnuji ten zmíněný jeden den v týdnu. Ve škole jejich osm, další dva jsou vysokoškoláci, kteří dojíždějí. Jde o Terezku Staňkovou a Páju Kaufmanovou, které s námi hrají právě Toma Sawyera. Toho pak hraje můj žák Michal Papáček, který se dostal na konzervatoř do Brna.
Jinak normálně učím na jednom z pražských gymnázií, kde mám další divadelní soubory, ale na částečný úvazek jsem stále na ústecké „zušce“. Jsem v ní šťastná, je to taky takový můj domov, líbí se mi, co se v ní po všech stránkách dělá. Výborné je určitě to, že se náš obor propojil s dalšími, děláme i s orchestrem. Nová budova dala střechu všem oborům, všichni víc tíhneme dohromady, komunikujeme spolu, je to opravdu dobré.

A chalupu v Řetové máte stále?

Chalupu v Řetové mám pořád, ona nakonec Řetová se Sloupnicí skoro souvisí. Pokud to jde, jsem na ní každý týden. Mám tam v podstatě domovskou základnu. V Praze jsem pořád jenom „na internátě“.

Učíte a režírujete, jak dělíte svůj čas mezi tyto činnosti?
Někdy je to učení v podstatě režisérská práce, někdy je zase to režírování učitelská práce. Já to vlastně nerozlišuju a dokonce ve své práci ani nerozlišuju to, za co jsem nebo nejsem placená. Dělám prostě to, co mě baví, někdy zadarmo, někdy za peníze, někdy jako zájmovou činnost, někdy jako povolání.
A amatérské divadlo mi pořád dělá velkou radost, speciálně tahle Sloupnice i proto, že je to skupina lidí, se kterou jsem ráda, i když nehrajeme, vzájemně si pomáháme a máme k sobě vztah. I to je pro mě vlastně domov.

A je ještě něco kromě divadla?

Víte, já jsem už poměrně dlouho tak nějak rozkročená mezi Ústím a Prahou. I přesto jsem se ovšem rozhodla ještě pro další důležité nakročení. Na rok pojedu do Srbska. V minulých letech jsem spolupracovala s českými komunitami na Balkáně a stále k nim mám vztah.
V létě odjedu na roční působení do vesnice Bela Crkva v Srbsku, což je na hranicích s Rumunskem, asi padesát kilometrů od vesnice, v níž jsem v Rumunsku pobývala. Je to už ale jiný stát. Nepůjde už sice o přímé učení, protože tam české školy nejsou, tamní Češi už jsou asimilovaní a chodí do srbských škol. Ale přesto mají zájem udržovat českou kulturu, takže tam budu dělat spíš osvětovou činnost, částečně učit a určitě dělat i divadlo.