RADEK „BLAHOUŠ" BLÁHA a HYNEK „HYNGUS" TŘÍŠKA to dokáží, i když jsou od sebe generačně tak vzdálení, že by mladšímu z nich mohl zpěvák Bláha klidně dělat tátu. Rockové šílenství pětice dlouhovlasých chlapíků je mu blízká od mládí, ale i ten druhý si k nim našel cestu jako jejich fanoušek a posléze i kytarista AC/DC Revivalu, kde oba hrají.

Kdy jste měli svou první zkušenost z touto kapelou. Oba jste přece generačně dost vzdálení. Takže jak jste se dali dohromady?
Radek Bláha: Před třemi lety jsme sháněli kytaristu do naší předchozí kapely. Přišel kamarád Vojta Bureš s tím, že chce hrát všechno od AC/DC. Nováčka napadlo, že uděláme jejich revival. A tam to vzniklo, přitom jsme vlastně vůbec nevěděli, kdo nám pořádně bude hrát. Najednou se náš kytarista, který vyhrával i světové soutěže Hard Rock Café a další, rozhodl, že dá přednost hraní ve skupině Doktor Viktor. Sháněli jsme nového bubeníka a našli. Ale sólový kytarista pořád nic. Z českého fanklubu nám dohodili tady Hynka. Byl to čtrnáctiletý chlapec, přišel, začal hrát na kytaru od AC/DC. Vypadalo to dobře. Řekli jsme si, že to je výborná náhrada.

Jaké byly první dojmy po příchodu mezi generačně starší muzikanty?
Hynek Tříška: Vzpomínám si, když jsem poprvé přišel do zkušebny, zapadl jsem a připadal jsem si, že je znám pět let. Bylo to výborná.
RB: Ale to zase pozor. Pro nás bylo dost důležité, aby splňoval i kritéria. Kytarista AC/DC musí být mladej, malej a musí hlavně dobře hrát. (smích)
Takže docela drsný casting.
RB: No přesně. Lehčí to měl v tom, že po předchozím kytaristovi Vojtovi dostal aparát, kytaru, oblečení a všechno už to stálo jen na tom, aby se naučil zbytek.
Jak těžké bylo sžít se s rolí Anguse Younga? Je to náročné na gesta i pohyb po pódiu.
HT: Předlohu jsem každopádně studoval. Na kytaru hraji pět let a de facto tři roky „jedu" jenom AC/DC. Vlastně všechny ty největší hity hrané na koncertech originální skupiny.
A dělalo vám problémy tohle pódiové herectví? Vypadáte jako introvertnější povaha.
HT: Introvertnější možná ano, ale tady je důležité, že přijdu na plac a ta show mě ohromně baví.

Zmínil jsem pojem herectví na pódiu. Připadáte si jako herci?
RB: Důležité je to, že my jsme ty skladby nesložili. My jsme jen obrovští fanoušci AC/DC a jsme rádi, že takovou muziku můžeme hrát. A co si budeme povídat, hodně nám to usnadňuje i to, že jsou připravené známé skladby a my je jenom hrajeme. Můžeme členy kapely už jen napodobovat a vysledovat si všechno z jejich koncertů. Kolikrát je vážně dobrý nad tím vůbec nepřemýšlet, jít před lidmi a prostě to tam „fláknout" přesně jako oni.

A stával jste na začátku před zrcadlem a trénoval Johnsonova gesta?
RB: No musím říct, že já jsem si spíš procházel dost často texty. To je velký problém. Je to cizí jazyk a teď si představte, že máte v repertoáru pětadvacet písniček.Není to taková sranda.

Hynku, jak je to ve vašem případě? Skladby nejsou právě jednoduché na prstoklad po hmatníku. Není to na zlámání prstů?
HT: Ani ne. (úsměv) Je to všechno jenom o tom času, který nad tréninkem u kytary strávíte. Je to hlavně o stupnicích, tremolech a změně rytmu.

Vaše generace dnes poslouchá spíš One Direction. Jak jste se dostal k AC/DC?
HT: Počátky toho všeho jsou v mé rodině. Moje máma hrála na bicí i na kytaru, do toho také zpívala. Táta zase v mládí vyhrával různé muzikantské soutěže. Odmalička jsem poslouchal The Keys, Metallicu. No a potom jsem slyšel AC/DC a už jsem do toho spadl (smích). Potom jsem byl na koncertu českého revivalu v Plzni, říkal jsem si, že jsou fakt dobří a začal jsem stahovat jejich písničky.

Jak jste to měl vy, Radku? Bavila vás původně show Briana Johnsona a jeho zaujetí?
RB: Teď už to jsou trochu starší páni. Je to generace mých rodičů. Každopádně jsem je baštil už jako malej kluk. A to si představte, že jejich první desku jsem dostal od bratrance. Bylo to v roce 1981, ta byla tenkrát stěžejní. Takže jsem skočil rovnou z ABBY na AC.

Rock vás vždycky bavil? Jaká byla vaše cesta?
RB: Je fakt, že s ostatními muzikanty jsme se poznali někdy v devadesátých letech už v jiných kapelách. Potom jsme dělali i nějaké jazzové projekty, no a potom už jsme jenom chlastali a užívali si tu slávu. (smích).

Dostali jste už nějakými cestami do kontraktu s pravou kapelou AC/DC?
RB: Můžu vám říct, že já bych klidně po jejich koncertu sosal Johnsonův pot z toho příšerně zpoceného trička. Ale třeba k tomu dojde. Desátého května se kapela objeví v Drážďanech. Máme lístky. Pojedeme na společnou akci s naším revivalem, jen si jen tak poslechnout. Uděláme všechno proto, abychom je potkali. Ale jednu historku přece jen mám.

Povídejte.
RB: Byl jsem v roce 2000 ve Spojených státech amerických u Las Vegas. Tenkrát se tam odehrál jen menší koncert pro šest tisíc lidí. A stál jsem jen opravdový kousek od Briana Johnsona. Jestli pamatujete to slavné album, kde je vyfocený jak šlukuje joint, tak tohle bylo něco podobného. Stál jsem tam, najednou se ke mně dostal joint, já si šlukl a v tom na mě kouká Johnson. To byl náš nejtěsnější zážitek.

Byl by velký zážitek vidět naživo i kytaristu Anguse Younga?
HT: Ani se neptejte. To je můj životní cíl. Jen mě štve, že na kytaru hraju až od roku 2010. Rok předtím totiž AC/DC jeli tour. Teď udělám cokoliv, abych se k němu v Drážďanech dostal.

Pojďme ještě k regionu. Na Svitavsku jste hráli teprve podruhé. Jak si užíváte zdejší našlapané kulturáky, které na vás „paří" jako ve velkých koncertních sálech?
RB: Jezdívali jsme do Svitav ještě s kapelou No Name (pozn. aut: Bláhova vlastní kapela) a vždycky tu bývala dost solidní fanouškovská základna. Vidíte, a teď mě dost lidí zdravilo, potřásli mi rukou a ptali se, jestli si je pamatuju, když jsme tu byli před deseti lety.