Hajný tam totiž kuchtíkovi zpívá: „U nás v lese straší. Šlakovité moci. Lesem divní braši chodí o půlnoci." Právě v lesích v oněch dobách se přece usídlila vojska „spřátelených" armád. Když si z toho v silvestrovském rozhlasovém pořadu (1968) dělali legraci Vladimír Jedenáctík a Milan Karpíšek, operní sólisté – vtipálkové z Národního, někdo na příslušných místech řekl: „Tak a dost!" A Rusalka se do doby, než se sovětská vojska přemístila do našich českých kasáren, nesměla hrát.

Rusalka nebyla však zdaleka jediná. Hůře dopadla Smetanova operní prvotina Braniboři v Čechách. Vadil už ten název! Navíc hned v prvním výstupu Oldřich Rokycanský zpívá:: „Já ale pravím. Nelze dále tu trpěti cizácké sbory, je třeba chopit se zbraně a vyhnat z vlasti Branibory!" Opera byla zakázaná v letech 1939 až 1945 a po roce 1968 se nesměla objevit na repertoáru dlouhých šestnáct roků!

Problémy měl i Dvořákův Jakobín. Jedinou zápornou rolí tam je synovec hraběte Adolf z Harasova. Za hitlerovské okupace bylo přece nemyslitelné, aby se intrikán, který se chce zmocnit panství, jmenoval Adolf. Jakobín se nadále dávat mohl, ale tato postava musela být  přejmenovaná na Rudolfa.

Ve Smetanových Dvou vdovách hajný Mumlal zpívá: „Sám pan prezident, dejž Bůh mu nebe, říkával: Mumlale, já nemít tebe!" Jak prozradil tenorista Oldřich Kovář (který u nás patnáct let při každé Smetance bydlel), kdosi vymyslel, že tehdejší prezidenti v padesátých letech nemohli mít přece k ruce nějakého Mumlala. Takže slova „pan prezident" byla nahrazena termínem „pan plukovník". Když však v roli Mumlala vystupoval Eduard Haken, tak si s gustem zazpíval postaru „pan prezident". Haken byl u publika takovým pojmem, že na něho nikdo nemohl .Vrátili mu to po roce 1968, když marně usiloval o zařazení do repertoáru opery Stanislava Sudy U božích muk. Takže si pan Haken velkou árii hlavní postavy Berky, v jejímž závěru burcuje, že „český národ všem svým drábům zlomí vaz", zpíval jen na četných koncertech po vlastech českých, například i v Litomyšli a Dolním Újezdu .
Z cizích oper se za sovětské okupace nesměl léta hrát Verdiho Nabucco. Tedy opera, která je celá prodchnuta touhou národů žít ve svobodě. Publikum bylo tak ochuzeno i o nejkrásnější sborovou scénu celé operní literatury, známý sbor zajatých židů „Va pensiero" (Leť myšlenko na zlatých křídlech). A konečně Smetanova Libuše! Ta se nesměla hrát za války vůbec a proroctví o tom, že „český národ neskoná, on všechny pekla hrůzy slavně překoná", v podání Marie Podvalové zaznělo v Národním divadle za obrovského souznění obecenstva až při prvním představení ve svobodné zemi koncem května 1945.

ZDENĚK VANDAS