Trio navodilo uvolněnou atmosféru plnou skvělého jazzu. Sólo střídalo sólo, tak jak to má být, muzikanti bavili sebe i publikum. První skladba jakoby korespondovala s barovým uspořádáním stolů se svíčkami, ale už ta druhá měla nečekaný drive a nasazení, které vydrželo muzikantům po celou dobu koncertu. Každá píseň měla pevnou kostru, kterou pak hudebníci obalili jako pavučinou různých improvizací. Vždy se do skladby zcela ponořili a bylo vidět, jak si rozumějí. Byly to takové jazzové rozhovory, které nikdy nepřešly v hádku.

V poslední skladbě nazvané Soukromé dialogy ve veřejných budkách hudebníci předvedli, že jazz může být i velmi vtipnou muzikou. Koncert provázel Rudy Linka i mluveným slovem, projevil velmi kultivovaný někdy i trochu černý humor. Lehce i zafilozoval, například při příhodě s Václavem Klausem. U některých písní ozřejmil dopředu jejich obsah, čímž je učinil čitelnějšími. Při pocitech navozených zpěvem jeho kytary běhal až mráz po zádech.

Podle vlastních slov je Rudy Linka takový světoobčan:

Narodil jsem se v Praze, kde jsem do devatenácti let žil. Poté jsem se odstěhoval do Švédska. Mám švédské státní občanství, ale žiji v New Yorku, prostě světoobčan.

Projevuje se ve vašem pohledu na svět vstřebávání těchto různých druhů kultur nebo i odlišných mentalit?

Pořád jsem v jádru Čech, ale s takovým americkým úhlem pohledu. Oni ke každému problému přistupují s optimismem, že se prostě vyřeší. To jsem se od nich naučil. Tady v Česku má polovina obyvatel tendenci pořád na všechno nadávat. Přitom se nemáte špatně, každý druhý má auto, chatu a dost času i peněz jít si na to zanadávat k pivu do hospody.

Ve Svitavách jste podruhé, jak k tomu došlo?
Poprvé jsme jen tak projížděli. Měli jsme kontakt na Petra Mohra, tak jsme se spojili a byl z toho koncert. Teď už to bylo plánovanější. První koncert byl v kině a i když se vydařil, teď s Fabrikou se to nedá srovnat. Máte, aspoň podle mě, jeden z nejhezčích kulturních stánků v republice. Ono je to teda relativní, protože za pár desítek let nějaký uvědomělý estét může prohlásit, že v tomhle se kultura dělat nedá (smích).

K muzice. Má na vás při koncertu vliv počet diváků nebo atmosféra v sále?
Abych řekl pravdu, samozřejmě na začátku to vnímáme, ale když začneme hrát, už je jedno jestli hrajeme pro pět nebo pro pět set lidí. Ta hudba nás prostě pohltí. Samozřejmě průvodní slovo rovnám podle reakce diváků, ale při muzice je to čistě rozhovor nás a našich nástrojů. Když jsme hráli v rakouském Gratzu, jeden tamější divák mi sdělil, že naše skladby nemohu ohlašovat jako písně, protože nikdo z nás nezpívá a jedná se tudíž o kompozice. Snažil jsem se mu vysvětlit, že já si zpívám uvnitř a ten zpěv vyjadřuji kytarou, ale nechápal mě. Takže naši poslední desku jsem nazval Písně i když na ní nezpívá nikdo z nás ani slovo. Jak se s tím popral ten teoretik se svou rakouskou mentalitou nevím.

A co ten vtip a filozofie, která z vás vyvěrá?
( S tichým úsměvem) , To je právě moje životní nutnost. (mo)