Konec války: osobní tragédie

Ani ne za dva roky se rozhořel do té doby nevídaný válečný konflikt, Tauschinsky byl povolán na frontu. Válečné události v něm zanechaly hluboký otřes. Po válce s povoláním učitele skončil, vrátil se do rodného kraje a usadil se v Třebařově. Hospodařil na malém statku čp. 54 a výtvarnému umění se věnoval jen na volné noze. Náměty pro své obrazy čerpal z okolí, zejména z Moravskotřebovska. Vděčným tématem mu byl například Křížový vrch s hřbitovním kostelíkem sv. Kříže. Už za studií si oblíbil Rakousko a jižní Tyrolsko, kde později často pobýval a které byly jedním z jeho inspiračních zdrojů.

Pracoval nejen technikou olejomalby, ale také akvarelu či perokresby a kromě krajinek maloval portréty, akty nebo zátiší. Nezdráhal se však malovat ani třeba divadelní kulisy. Příležitostně se podílel také na výzdobě kostelů nebo na restaurátorských pracích, například v roce 1937 v kostele sv. Anny v Boršově.

Svá díla vystavoval na řadě míst, v Praze, Brně, Moravské Třebové (v letech 1916 a 1928, poprvé v roce 1905 ještě jako student gymnázia ve výkladu Brennerovy knihtiskárny) a v Göppingenu. V třicátých letech byly některé jeho obrazy dokonce vydány na pohlednicích. Dnes jsou většinou v soukromých sbírkách.

Konec druhé světové války pro něj znamenal osobní tragédii. Zjitřená doba jej připravila o většinu děl. Byl odsunut do Německa, kde si těžko zvykal, a také k tvůrčí práci se vracel obtížně. Dožil ve skromných poměrech v Eglosheimu u Ludwigsburgu. Smrt jej dostihla 12. ledna 1978. Pochován byl na vlastní přání v hornorakouském Linci.

Motiv a dobová atmosféra

Tauschinského obraz, o němž je řeč, nepředstavuje umělecky ani technikou provedení nijak hodnotné dílo. Historikové dějin umění by nad ním patrně mávli rukou. To, co jej však činí hodným pozornosti, je zvolený motiv a dobová atmosféra, která z díla vyzařuje. Na první pohled si člověk musí pomyslet, že jde o dílo duševně vyšinutého jednice. Z obrazu na něj totiž shlížejí tygři, procházející se po důvěrně známém moravskotřebovském náměstí.

To tvoří scenérii druhého plánu, s typickými z rohů vybíhajícími uličkami, překlenutými elegantními prampouchy. V pozadí, z prostoru jednoho ze zadních traktů, se vypíná štíhlá věž minaretu s ochozem pro muezzina, svolávajícího věřící k modlitbám, a s tureckým půlměsícem na špici, a pod ním se krčí pískově žlutá kupole mešity. S tmavým, rozbláceným a hrbolatým, jakoby dělostřelbou poznamenaným povrchem náměstí ostře kontrastuje zářivě modrá obloha s až žánrově bělostnou oblačností. Nikde ani živáčka, jen skupinka pruhovaných šelem s pružnými těly a úctyhodnými licousy. Východní fronta domů je v horních patrech ozářena tlumeným světlem, jak na ni dopadají měkké paprsky zapadajícího slunce. Město je tiché, opuštěné a prázdné. Ale ne, nějací lidé tu přece jen zůstali. Jenže jsou mrtví. Tři zhroucená těla zabalená v dlouhých neforemných pláštích leží vedle hromady trosek. Tygři o ně nejeví sebemenší zájem, jen se sebejistě rozhlížejí kolem. Jeden z nich dokonce jakoby vyhlíží z obrazu, upřeně a s neskrývanou převahou sleduje toho, kdo si obraz prohlíží.

Zašifrovaná symbolika

Můžeme se jen dohadovat jakou symboliku autor do svého díla zašifroval. A nejen to, nejasné jsou i pozdější osudy obrazu. Z rukopisného přípisku na zadní straně rámu se dovídáme, že majitelem obrazu byl po jistou dobu moravskotřebovský zvěrolékař Hickl. Ten jej dostal neznámo kdy, jako dar od poněkud tajemného spolku „nemocných či poraněných zvířat“, přesněji dvou jeho neméně tajemných členů „doktora Lva a magistra Lišky“ (v originálu doslova „Geschenk an Tierartz Hickl von Verein Kranken Tiere Dr. Löwe und Magister Fuchs“). Je obtížné rozhodnout, zda šlo v tomto případě o slovní hříčku, které obdarovaný bez obtíží rozuměl, nebo o vážně míněné věnování. Za spolkem „nemocných zvířat“ bychom snad mohli hledat chovatelský spolek, založený už v roce 1897. „Dr. Lev“ (z něm. der Löwe) by zase mohl být stomatolog Dr. Leo (lat. lev) Patzowsky, který měl na začátku dvacátých let ordinaci v činžovním domě v Brněnské ulici č. 10. Tedy ve stejném domě, v němž v té době bydlel také zvěrolékař Hickl.„Magistr Liška“ (z něm. der Fuchs) odhalení naopak prozatím uniká. Stejně tak není zřejmé, jakou roli v této záležitosti sehrál Tauschinský jako autor obrazu i obraz samotný, zda byl vytvořen na objednávku nebo svým motivem jako dar pro zvěrolékaře „pouze“ vyhovoval.

Kdy se dostal obraz do sbírky?

Později, neznámo kdy (pravděpodobně po roce 1945), se obraz stal součástí muzejních sbírek. Co ale při pohledu na plátno pocítí každý, je zmar, rezignovanost a melancholie, jaká z obrazu vyzařuje. A pokud nahlédneme do autorova životopisu, skoro by se chtělo říct, že nejde o unikátní reflexi první světové války, obraz totiž vznikl v letech 1919 až 1921, ale spíše období po roce 1945.