Ne že by Medvídek, hořká komedie o vztazích mezi čtyřicátníky, nebyl zábavný, tu a tam, ale opravdu zdařilý také není. Navíc není příliš těžké podlehnout jeho slabým stránkám a šmahem ho odmítnout i s těmi několika malými vítězstvími, kterými by si dokázal naklonit přízeň shovívavější části publika. Jako nejproblematičtější se jeví už sama tvůrčí metoda autorské dílny Jan Hřebejk a Petr Jarchovský.

Odtud totiž vychází zcela jasná a všudypřítomná snaha o neustálé přesahy, o sdělování vyšších pravd a hlubších myšlenek i v pohledu na nejvšednější věc z každodenního života. Závažná sdělení ale do příběhu autoři nejčastěji roubují podle diktátu dramaturgických pouček, které na papíře nemusejí být vůbec nebezpečné, ale k o to horším koncům takové počínání vede, když se objeví v civilní scéně.

Hřebejk s velkou chutí za vším hledá podtexty, ale okamžitě zapomíná, že ty si o slovo říkají samy a netřeba na ně násilně poukazovat. Není nutné vykolejený vagonek v modelu železniční dráhy ihned doprovázet bezelstným (!) dětským komentářem: „Tatí, ty jsi taky vykolejený?“ V komediích ze současnosti, zasazených do skutečných reálií a s uvěřitelnými hrdiny, pak podobné snahy o symbolismus vyznívají nesmírně násilně a nemístně.

Už jej nelze maskovat retrostylizací Pelíšků nebo Pupenda. Nejvíce se přirozenost vzpírá, když promluví osůbky nejspontánnější, dětští představitelé, které jsou nuceny lámat přes zpříčený jazyk příliš chtěné a příliš záměrné repliky, jaké jim předepisuje železný scénář. Pro skutečný život v něm tak není pro umělohmotnou konstrukci příběhu místo.

S Medvídkem to divák může mít buď jednoduché, když ho nepřijme, anebo komplikované, když se mu rozhodne vyjít vstříc. V prvním případě si může třeba hlavu ukroutit nad dialogem Jiřího Menzela s Věrou Křesadlovou, ve druhém ho zas zamrzí herecky i režijně nezvládnutý závěr konverzace, která až na krátké okamžiky přišla s příjemnými hereckými polohami obou milých hostí nejnovějšího Hřebejkova filmu.

Ostatně, kolísavá úroveň dialogů je pro Medvídka obzvlášť typická. Už jen málo zbývá z naděje, že Jarchovský s Hřebejkem někdy překvapí. Přesto lze odtušit, že se Medvídek nakonec přeci jen s vřelým diváckým přijetím ve štěstí setká, že mnohé potěší a že se zkrátka na něj, na Hřebejka, bude chodit i dál.