Autorka historických detektivek: Bourání stereotypů mě baví

V kulisách c. k. mocnářství se znovu odehrál věčný souboj mezi financi a pašeráky. Postavy se sice zrodily v hlavě spisovatelky, ale na reálném základu Králík v 19. století. Zúročuje v nich celoživotní badatelské úsilí v archivech a práci na mnoha odborných publikacích.

Když jsme teď všichni v karanténě víc doma, je větší zájem o čtení knížek, třeba vašich detektivek? Máte vy sama víc času na psaní?
„Věnovat se četbě, na to je vlastně ten současný stav výborný“ – napsal mi aktuálně jeden známý, takže si sobecky představuji, jak právě se rozvolňující omezení zvedla počty čtenářů i u mých knih. Ale především doufám, že v důsledku toho všeho nepadnou nakladatelé a knihkupci, protože svět by byl o hodně smutnější, kdyby nám zůstaly jenom technologie… Na druhou stranu je nepochybné, že někteří z nás měli a mají povinností podstatně víc, než v jakkoliv akčním běžném režimu, a na čtení čehokoliv už jim nezbývají síly. A to ani pro detektivky, které jinak slouží jako perfektní relax. Osobně píšu usilovně, momentálně víc odborné texty než beletrii, ale na obojí je třeba se soustředit a obojí mne baví: užitečné roviny vždy, v současnosti se zvláštní přidanou hodnotou.

Bylo náročné „přesedlat“ z odborné literatury na jiný žánr a najít nakladatele, který chtěl detektivky vydat?
Nebylo to v pravém smyslu slova přesedlání. Odbornou tvorbou se zabývám stále a výsledky výzkumu tvoří základ i pro beletrii. Ale je pravda, že jsem si chtěla vyzkoušet, jestli vůbec a nakolik jsem schopná zvládnout i jiný žánr, pokud možno co nejvzdálenější od pravidel odborného textu. V tom ostatně nejsem jediná: čas od času si některý kolega či kolegyně z oboru historie odskočí od vědy k románu nebo detektivce.

Bylo by logičtější, kdyby zločiny v Králíkách za Františka Josefa I. vyšetřovali četníci, ve vaši krimisérii však dostal přednost komisař finanční stráže. Financové jsou vám sympatičtější?
Samozřejmě (úsměv). Jsou totiž, jako součást finanční správy devatenáctého století, mým odborným výzkumným tématem, které mě stále ještě ohromně baví. A také mám dojem, že česká beletrie má pro finance, pokud už je v ději potřebuje mít, stereotypní šablonu.
V lepším případě elegantní věšák na uniformu, v tom horším poněkud nedovtipný, občana obtěžující element, od kterého je lépe se držet dál. Což je důsledek jistého typu kulturního stereotypu a takovými modely otřásat, to mě baví.

Detektivní pátrání Plischka zavede do salonů šlechty i nejchudších světniček. Kolik toho víme o životě obyvatel malého hraničního městečka v 19. století? Máte jako autorka dost prostoru pro fantazii, nebo se musí našlapovat velmi opatrně?
Přiznávám, že našlapuji opatrně skoro vždy, protože fantazie dokáže s člověkem udělat své. Když už vyprávím příběhy z devatenáctého století, tak by té době měly patřit se vším všudy, neměla by to být jenom slupka povrchní dekorace. Na druhou stranu o běžném životě v 19. století je možné vypátrat hodně a ráda toho využívám.

Nepostrádáte zpětnou vazbu od čtenářů? Máte své fandy?
Příznivci komisaře finanční stráže Eduarda Plischka existují a dokonce si myslím, že se na mě kvůli němu nezlobí ani v Králíkách. Je to milé.

Setkáváte se i s reakcemi vašich kolegů, historiků? Jaké jsou?
Občas někdo z nich četbu přizná. Zatím jenom jednou z tohoto okruhu vzešlo upozornění na prohřešek proti historickým reáliím a já od té doby s chutí nechávám na čtenářích, aby ho objevili. Z kolegiálního okruhu jsem naopak zaznamenala jedno z nejpříjemnějších ocenění: „Na poslední stránce se mi chtělo číst dál.“

Jak se vyrovnáváte s případnými výtkami, že knížka není podle čtenářova gusta?
Žádná kniha přece nemůže být podle gusta všech, to by byl malér. Unifikovaný vkus je trochu děsivá představa, byť nakladatel by na to měl asi jiný názor.

Za jednu z detektivek jste již získala literární cenu. Na známém knižním blogu byly nedávno vaše knihy zařazeny mezi nejlepší české detektivky. Potěšilo vás takové uznání? Je to zavazující?
Formální uznání v takovém oboru, jakým je literatura, je věc jakési dohody, na kterou jsou ochotni přistoupit ti, kdo rozhodují. Ocenění neberu na lehkou váhu, ale není to cíl.

Umíte si představit, že by podle vašich detektivek měl být natočen film a Eduard Plischek nebo Rosa Bauerová měli tvář některého z našich herců či hereček?
Víte přece, co napsal už Karel Čapek o autorovi divadelní hry a jeho vlivu na obsazování rolí. Nedělám si iluze, že by současný autor filmových předloh měl v tomto směru jiné možnosti.

Čtete často detektivky? Jsou různého typu, máte svůj oblíbený „šálek kávy“, oblíbeného autora?
Velmi ráda čtu detektivky, ale spíš klasiku: například jsem fanynkou slečny Marplové. Z žánru historická detektivka považuji za naprosto geniální ten úplně první opus, který předběhl i Agathu Christie i Roberta van Gulika: Zločin na Zlenicích hradě od Radovana Šimáčka z roku 1941.

Jaké knížce osobně dáváte přednost, papírové, nebo elektronické?
Jednoznačně papírové. V poslední době jsem dokonce měla v rukou příjemnou, ojediněle dokonce i opravdu krásnou knihařinu, jako kdyby tohle umění v knižním světě opět ožívalo.

Co dělá dobrou detektivku dobrou detektivkou?
To je otázka pro literárního vědce, já jsem jenom historik a nadšený čtenář některých detektivek. A mám dojem, že ani literární vědci nejsou tak úplně ve shodě: bádání nad tímto žánrem nemá dlouhou tradici.

Rozepisujete už další historickou detektivku? Bude v ní hrát hlavní roli opět Eduard Plischek?
Psaním beletrie se neživím, takže mě vlastní literární postavy mohou bavit, nikoliv strašit ve zlých snech o nesplněných nakladatelských termínech. Nechte se, prosím, překvapit.

Knihovny otevřeny. Vrácené svazky musí do karantény