„Je děsně upovídanej, dávej si na něj pozor!“ varuje mne v předvečer rozhovoru s filmovým producentem a dokumentaristou Ferem Feničem jeden kamarád z televizní branže. Neplete se. Půlhodinu povídání v kanceláři festivalu Nadotek musí rázně utnout jeho ředitel Jiří Flídr, přeci jen slavnostní vyhlášení je slavnostní vyhlášení. Kdyby tak neučinil, seděli bychom možná s panem Feničem u stolu doteď.

O vás se ví, že máte neskutečně nabitý kalendář. Kdo vás dokázal „ulovit“ pro Nadotek?
Pan Štoll mne oslovil již před dvěma lety. Přislíbil jsem účast, vážím si jej, je to první člověk, který zpracoval encyklopedii dokumentárního filmu. Problém byl v tom, že nejsem schopen plánovat s předstihem, jsem hyperaktivní člověk krátkodobých termínů (úsměv). Poslední dva roky jsem se nedokázal přizpůsobit, letos jsem účast slíbil a od léta se tím trápím, že musím být v sobotu třináctého v Ústí nad Orlicí.

Co vám brání zůstat déle? Pokud vím, okamžitě po vyhlášení míříte zpět do Prahy.
Tento týden odevzdávám České televizi dramaturgický návrh. Od Nového roku vždy v úterý na ČT2 od půl desáté večer poběží retrospektiva nejzajímavějších děl z dílny Febia, pořady od roku devadesát dva až do dneška. Jsem jediný člověk, kdo všechny pořady zná. Je jich totiž asi tisíc tři sta.

Stihl jste si prohlédnout opravené prostory Malé scény, kde jste hádám poprvé, líbí se vám?
Já jsem hlavně v životě nebyl v Ústí nad Orlicí. Prostory jsou velice hezké, upravené, intimní. Jsem touto komorní scénou mile potěšen.

Z vaší besedy jsem vyslechl jenom závěr, kolem jakých témat se nejčastěji točily dotazy diváků?
S Martinem Štollem jsme řešili historii vzniku hraných filmů, společnosti Febio i festivalu. Jeden divák mi dokonce nabídl náměty týkající se regionu. Slovenská divačka se mne ptala na můj vztah k rozpadu Československa.

Váš život je všechno jen ne obyčejný. Vyrůstal jste v zapadlé vísce na Slovensku, do čtrnácti let nedržel v ruce ani foťák, natož kameru. A najednou studia na FAMU?
Taky mě to překvapilo (úsměv). Jsem důkazem, že jde všechno. Ve filmařině je nejdůležitější kreativnost, hlava plná nápadů a témat. Technickým věcem se naučíte. Když jsem se hlásil na FAMU, byl jsem snad jediný, kdo neměl natočenou žádnou práci. Tehdy to nebylo povinné. Ale většina adeptů se rekrutovala z různých amatérských filmových kroužků, já byl jeden z mála, který do té doby nepřišel s kamerou do styku. Přijali mne na základě literárních prací.

Znamená to tedy, že publicistika, práce s textem, a film, založený na zvukových a obrazovém vjemu, k sobě mají blízko?
K filmařině jsem přešel přes žurnalistiku. Neměl jsem po maturitě žádné zkušenosti s filmem. Ale když jsem začal studoval žurnalistiku a víc psal, čím dál víc jsem pociťoval, že mi chybí další rozměr, že mi nestačí jenom slovo. Potřeba obrazu mne přivedla na myšlenku studovat film, kde se tyto věci prolínají. Film je syntetické umění, kombinací všech výrazových prostředků můžete říct daleko víc za kratší dobu, emotivněji.

Zaujalo mne, že pronikavý úspěch zaznamenal už váš film Tam a späť z roku 1981, oceněný jako nejlepší předlistopadový dokument. Proč jste volil zapadlé téma východoslovenských dělníků v Praze?
V té době se točily oslavné popisné snímky hrdinů socialistické práce. Já si zvolil fenomén, o kterém nikdo netočil. Socialistická společnost nechtěla o gastarbeiterech slyšet. Přivedla mne k nim zkušenost: každý týden jsem jezdil domů na východní Slovensko vlakem, kterým jezdily tisíce dělníků, pracujících na pražských stavbách. Právě z východního Slovenska byla největší dodávka pracovních sil. Měl jsem pocit, že nikdo o skutečných věcech života nemluví, oficiální komunistická propaganda se tím nechtěla zabývat.

Šel jste před listopadem takříkajíc proti proudu?
Všechna moje témata se nějakým způsobem vymykala. Možná to bylo proto, že jsem nikdy nebyl součástí žádných struktur. Pocházel jsem z úplně obyčejného prostředí, moji rodiče nebyli významní umělci. Hledal jsem témata z mého prostředí, která mi byla blízká. ⋌strana 8pokračování ze strany 1

Ve čtvrtek večer se v Malé scéně promítal váš film Džusový román, který hned po uvedení putoval do trezoru. Přijde mi jako docela obyčejný lidský příběh, nabízí se tedy otázka proč?
To bylo jednoduché, právě ten obyčejný lidský příběh. Ukazoval tehdejší realitu pravdivě: obyčejní lidé nežijící luxusně. Nejsou příliš šťastní, nemají žádné ideály, vlastně přežívají. V té době se takové věci nesměly ukazovat, existovali jenom úspěšní a šťastní, mladý člověk byl automobilovým závodníkům. Schvalovatelům vadila atmosféra ošklivosti a špíny, žádné krásné herečky. Vyvolalo to neskutečné popuzení, problém byl v tom, že to nešlo z filmu vystříhat. Snímek prošel cenzurou, ale nevystříháte rozkladnou a deprimující atmosféru.

Nadotek nabídl z vaší dílny také film Zvláštní bytosti, jenž naplno prorokuje pád totalitního režimu. Teď mi řekněte: byl jste o jeho zániku v roce 1989 opravdu přesvědčen?
Já si myslel, že je to můj poslední film, co točím. Po Džusovém románu jsem byl na čtyři roky od filmu vyhozen a živil se jako turistický průvodce. Až v roce 1989 se naskytla příležitost, to byla doba, kdy v Rusku vznikala kritická vyjádření ve filmu, kdežto tady se o to nikdo nepokusil. Cítil jsem a věděl, že systém nemá budoucnost. Ale jestli okamžik konce jeho trvání přijde za rok nebo za dvacet, jsem netušil.
Proto je film tak komplikovaný, zakódovaný, s řadou podobenství. Většina věcí nešla říct přímo, spoléhal jsem se na to, že tehdejší divák uměl číst mezi řádky.

Po listopadu 1989 jste se vrhnul do filmového byznysu, ale tvrdíte o sobě, že se necítíte být podnikatelem. Kým tedy?
Já jsem stále víc tvůrce. I úspěch Febia je právě v tom, že jej vedl právě tvůrce a ne podnikatel. Po revoluci jsem hledal místo, jenže všechny filmové struktury se rozpadly, tvůrci neměli prostor, začala zanikat kina. Pochopil jsem, že se o sebe musím postarat sám, a rozhodl se postavit svoje vlastní studio. Úspěch mého kroku byl tak velký, že jsem dával práci dalším lidem. Jak jsem se snažil vyhovět poptávce, pohlcovalo mne to. Pak jsem se dostal spíš do role manažera.

Společnost Febio je mimo jiné producentem známých cyklů Gen a Genus. Utkvěla vám některá z osobností v paměti zvlášť výrazně?
První člověk, s kterým jsme točili, byl Pavel Tigrid. Práce vedla k tomu, že jsem se mohl s panem Tigridem více sblížit, to je asi můj největší zisk. Později jsme byli často v kontaktu, kdykoliv šel městem, stavil se ve Febiu na kafe. Byl to komunikativní člověk, neobyčejně moudrý.

V roce 1993 se na obrazovkách poprvé objevila Česká soda, což kromě kladných ohlasů přineslo také vlny pobouření. Neříkáte si po letech, že Febio tehdy trochu přestřelilo?
Česká soda byl můj nápad, kdy jsem se domníval, že ve svobodné demokracii by měla mít televize satirický pořad. Objevili jsme Petra Čtvrníčka, tehdy malého podnikatele, který měl stroj na potisk triček. Přišel za mnou dramaturg, že je celkem srandovní a mohli bychom ho pro něco využít. Nebýt této náhody, tak by se Petrův život možná ubíral úplně jiným směrem.

Ve Febiu, jak už jsem zmínil, jste produkovali řadu dokumentárních cyklů.
Asi šestnáct nebo sedmnáct (úsměv).

Který z nich považujete za svůj „majstrštyk“?
Určitě nejúspěšnější cyklus, který přežije i mě, je Gen, mapující jakousi elitu národa, přes dvě stě dílů. Je v něm neobyčejné historické svědectví.

Rozebírat Febiofest a Febio TV by vydalo na samostatný rozhovor, proto jen ve stručnosti. Jak to vypadá s budoucností obou projektů?
Febio TV je na mrtvém bodě. Poté co jsem dostal licenci, byla soudně zablokována. Kvůli tomu jsem přišel o investora, na rozběhnutí televize jsem potřeboval kolem jedné miliardy. Náhradní zdroj se mi od té doby nedaří najít, přišla ekonomická krize a investoři přestali vstupovat do rizikových projektů, což televize je.
Febiofest vyrostl ve všelidovou masovou akci a žije si svým životem, tam je pravděpodobnost dalšího růstu. Navíc přišel s myšlenkou, kterou dnes kopírují i další festivaly. Má své festivalové ozvěny v regionech, což předtím nebylo.

Festival Nadotek, který jste navštívil, letos slaví desáté narozeniny. Má podle vás do budoucna perspektivu?
Jeho budoucnost bude taková, jakou budou mít energii lidi, kteří jej připravují. Líbí se mi komornost a zamyšlenost festivalu! Myšlenka je to skvělá, má smysl pro Ústí nad Orlicí. Město by mělo Nadoteku pomáhat, jestli tak bude činit, má festival velkou budoucnost.

JAN POKORNÝ