Námět ze vsi?

Do Sloupnice přicházel Jirásek ještě dlouho po svém odchodu z Litomyšle. Říká se, že přicházel za zdejšími sedláky pro mléko, ale i pro slivovici z místního lihovaru a nejednu „knížku“ (jak říkával lahvím slivovice) si ze Sloupnice odnášel. Za první světové války si příležitostně chodíval do Sloupnice k sedlákům pro čerstvé máslo. Patrně si však ze Sloupnice odnesl ještě něco důležitějšího, a sice námět k jedné ze svých divadelních her Otec, kterou s využitím nářečních prostředků (i litomyšlského nářečí) napsal v roce 1894 a která měla ve stejném roce premiéru v Národním divadle v Praze. Venkovské drama o lidské závisti, hrabivosti a vychytralosti je popsáno na konfliktu dvou rodin. Sedlák Divišek, který již dávno svou dceru poslal do kláštera, aby ušetřil na věnu, a syna na bohoslovecká studia, aby se zalíbil Bohu, je posedlý myšlenkou vrátit se na statek, o který jeho předkové přišli. Koupí směnku svého bohatšího, ale marnotratného souseda Kopeckého, neváhá ani na okamžik, aby jej zničil. Plán mu vychází do chvíle, než je při rvačce zabit jeho druhý syn, kterého si pro práci nechával doma a který především měl na rozšířeném gruntu pracovat a měl být dědicem. Divišek zůstává sám.

Mohl to být sloupnický sedlák Václav Zahálka, podle kterého Jirásek postavu Diviška napsal. Václav Zahálka se narodil 14. května 1817 v Horní Sloupnici, vychoval tři syny (Stanislav byl soudním radou v Litomyšli, Josef děkanem v nedaleké obci Karle a nejmladší Jan hospodařil ve Sloupnici, vybudoval zde cihelnu a nějakou dobu byl také starostou obce) a čtyři dcery: Magdalénu, Annu, Kateřinu a Žofii.

Nejmladší Zahálkova dcera Žofie se stala učitelkou, tři starší dcery založily v roce 1888 českou Kongregaci Školských sester III. řeholního řádu sv. Františka a přijaly řeholní jména Hyacinta, Jakoba a Adalberta. Ve Slatiňanech pak založily dětskou opatrovnu (mateřskou školu). Zasloužily se o vznik Dívčího pedagogia císaře a krále Františka Josefa I. (učitelského ústavu pro dívky) v Chrudimi. Sestra Hyacinta se stala dokonce generální představenou celého řádu a za jejího přispění vzniklo mimo jiné i První dívčí reálné gymnázium v Praze Vinohradech. Zdálo by se tedy, že Václav Zahálka měl po problémech s věnem svým dcerám tři řádové sestry a učitelka, která se, jak tehdy platilo, nemohla vdát. Je však potřeba dodat, že Václav Zahálka od počátku uvedenou českou kongregaci podporoval nejen morálně. Nebyl to zřejmě až takový Jiráskův chamtivý Divišek.

Figurka

Přesto to byla zajímavá svérázná figurka, byl to výrazně řezaný selský typ, přísný katolík, nápadný zjevem, neboť následkem jedné z hospodských bitek měl pokřivený obličej. Křivou bradu si zakrýval černou páskou, s oblibou hrával v hospodě karty, pověstný byl tím, jak rád se soudil a jak se uměl ucházet o přízeň úřadů a soudů. Není tedy divu, že neušel pozornosti Aloise Jiráska, který se o něm zmiňuje i ve svých pamětech: „Do Litomyšle často docházel rolník nápadný svým zjevem. V zimě vždy v čepici a velký vlněný šátek otočený kolem krku vysoko přes bradu. Okraje víček měl krvavé a ústa zkřivená. Notná rána jeho protivníka mu nějak sanici vyrazila, a on sudič, nechal ústa tak znetvořená, aby je mohl soudci ukázat a jej přesvědčit. Tím zanedbal léčení; deformovaná ústa nedala se pak už spravit, a tak zůstal křivoústým. Byl nadmíru pobožný, tj., velký pobůžnůstkář, o němž se ledacos vypravovalo, jak jednal a jedná ve své rodině a taky jinde. Tuze rád se soudil. Proto často přicházel do Litomyšle. Seznal jsem ho dobře a mnoho jsem slyšel o něm a jeho okolí.“

Jirásek však také dodává, že v zásadě při psaní divadelní hry Otec nikoho úplně nekopíroval: „Když po letech vyšlo mé selské drama Otec, poznali, kdo byl otci Diviška modelem. Já ovšem nenapsal holou kopii toho sedláka a jeho okolí; nicméně pak leckde a také v těch dotčených článcích hledali můj kus všechen, celý ve skutečnosti, na určitém místě, ba i jménem uváděli rodinu, kteréž byl přičiněním originálu mého Diviška prodán statek… To není správné, zvláště ne o té jmenované rodině, o níž jsem tenkrát ani nevěděl.“

Také Zdeněk Nejedlý ve své publikaci Jirásek a jeho Litomyšl uvádí: „Dvě dramata z vesnického života opírají se též o skutečnost: Vojnarka jest zpracovaná historie selky Benešové ve Střenici a Otec pak má některé rysy známé kdysi figurky sedláka Zahálky ze Sloupnice. To vše můžeme konstatovat, ale se stálou výhradou, že nejde o fotografie uvedených osob, nýbrž o popudy, jež pak působily na směr Jiráskovy fantazie…“.

Zajímavost ze hry

Václav Zahálka zemřel 8. března 1892 a je pohřben v nemalém hrobě své velké rodiny na hřbitově ve Sloupnici. Jeho statek v Horní Sloupnici byl dlouhá léta ve vlastnictví místního zemědělského družstva.

K divadelní hře Otec se váže ještě jedna zajímavost, možná osobní zkušenost Jiráskova. Když ve hře opouští dům selka Kopecká, svůj odchod odkládá až na setmění, aby ji neviděly cizí oči: „Ještě ne, ještě chvilku co se víc setmí“. Podobně opouštěli rodný dům Jiráska v Hronově jeho rodiče, když se museli ze zadluženého domu vystěhovat. Jiráskova matka prý čekala také do setmění, aby tu hanbu skryla tma.

MILAN BÁČA