Když vám režisér Jaroslav Soukup v roce 2008 nabídl roli v seriálu Policie Modrava, byla to pro vás velká herecká příležitost…
Máte pravdu. Před tím jsem právě s Jaroslavem Soukupem, s nímž se znám od svých šestnácti let, natočila Diskopříběh 1 a 2, třetí film Byl jednou jeden polda a crazy komedii Jak ukrást Dagmaru – a kromě několika televizních pohádek to bylo všechno. Je tedy jasné, že role v krimiseriálu na Nově byla pro mě hodně zajímavá. Navíc jsem se dozvěděla, že se bude točit na Šumavě, kde jsme natáčeli již zmíněnou Dagmaru, takže jsem se začala velice těšit.

Jenomže těsně před tím jsem roztočila seriál První krok, kde se nakonec vyměnil režisér, který si přivedl nové lidi, a z mé role sešlo. Proto jsem se raději zase až tak moc neradovala, protože jsem si říkala, abych pak nebyla zklamaná. Nicméně nakonec jsme natočili pilotní díl – a pak se několik let nic nedělo. Říkala jsem si: „To je ta moje smůla.“ Ve finále se ale točilo! A musím říct, že to byla práce snů. Sešla se tam totiž tak skvělá parta, jakou jsem v životě nezažila. A do toho přenádherná šumavská příroda!

Zuzana Kajnarová Říčařová poskytla 25. září v Praze rozhovor Deníku.
Seriálová drsňačka Zuzana Kajnarová Říčařová: Děti mi zcela změnily život

Oči vám svítí nadšením, takže to vypadá, že jste krásám Šumavy zcela propadla?
Miluju Šumavu! I před natáčením Modravy jsem na Šumavě párkrát byla a vždycky jsem byla očarovaná její přírodou. A můj manžel Pavel má tetu, která pracuje jako kuchařka v jednom hotelu v Srní, takže když jsme tam natáčeli, zašla jsem za ní a ona mi ukázala, kam se tam chodí na houby.

Vaši kolegové ze seriálu mi prozradili, že jste vášnivá houbařka…
To je pravda. Jakmile byla i jen malá chvilka mezi natáčením, hned jsem vyrazila do lesa. A představte si, že jsem na sobě měla kostým strážmistryně Lucie, což znamená úzkou sukni a podpatky. Ale vždycky jsem přinesla nějaké houby. V tom jsme se předháněli s Michalem Holánem a s Matějem Dadákem (v seriálu hrají poručíka Jáju Votavu a nadporučíka Pepu Vítka), kteří jsou také vášniví houbaři.

Takže jezdíte na Šumavu i soukromě?
Samozřejmě. Byla jsem tam před čtrnácti dny. Nejdříve na Lipně a pak jsme vyrazili na Kvildu, kde jsme bydleli u jedné fanynky seriálu Policie Modrava v jejím hotelu. A protože šlo o takové milé, až domácké ubytování, kde jsme si pivo mohli natočit sami, byli jsme tam velice šťastní.

Šumavané vůbec mají náš seriál moc rádi a všemožně nám, kteří se na něm nějak podílíme, dávají najevo, jak se jim líbí. Na dotočnou třetí řady pro nás dokonce uspořádali zabijačku. A na další nás pozvali v zimě, kdy jsme se zúčastnili i maškarního reje s maskami. Místní obyvatelé jsou moc srdeční – a když si ještě představíte tu nádheru všude kolem, nemá to chybu!

Ne nadarmo tam má pan režisér chalupu…
Nedivím se mu.

Vendula Pizingerová
Vdova po Karlu Svobodovi Vendula Pizingerová: Manžel ví, že už nejsem dvacítka

Jak jste se na roli policistky připravovala? Absolvovala jste nějaký kurz například se zbraní?
Ne. Zbraní se bojím, takže to opravdu není nic pro mě. Naštěstí pistole, které jsme měli na natáčení, byly plynové, což se dalo akceptovat, a ještě ke všemu jsem se za celé tři řady nedostala do situace, kdy bych ji musela použít. Lucie je policejní úřednice, která je většinou v kanceláři a bere telefony, anebo jede někam někoho vyslýchat s kolegou, jenž jakoukoliv akci zastane. Navíc paní strážmistryně řeší jenom nějaké vloupačky anebo krádeže, kde zbraně nejsou potřeba. Ale stejně to pro mě byla zajímavá zkušenost, protože do té doby jsem hrála jenom kadeřnice a učitelky. A možná by mě i bavilo někoho zatýkat a honit, ale to by zase v těch podpatcích nebylo dost dobře možné (smích).

Seriál Policie Modrava si získal obrovskou oblibu u diváků. Jak vás zasáhla vlna popularity?
V něčem je to příjemné, jindy zase ne. Najednou přijdete o soukromí. Například jsme s kamarádkou šly do „sekáče“, abychom tam sehnaly něco k divadelním kostýmům, a už jsme zaznamenaly udivené pohledy typu „ona nemá na lepší oblečení?“ Anebo když si pozvete řemeslníka, pokusí se vás „natáhnout“, protože si myslí, že máte spoustu peněz. Naštěstí já zase nejsem tak známá jako někteří moji kolegové, takže se mi podobné příhody nedějí moc často. Dokonce se mi stalo, že jeden pán, když mě uviděl, si nemohl vzpomenout, odkud mě zná, a nakonec se mě ptal, jestli neprodávám v supermarketu. Odpověděla jsem mu, že zatím ne, ale kdoví…

Kde vás diváci můžou vidět „naživo“?
Hraju hlavně pohádky pro děti v Liduščině divadle. Ovšem mám i třicet představení měsíčně. Mimochodem ve svých padesáti letech hraju i princezny. (smích) Ale popravdě řečeno čarodějnice mám raději. A také zvládám všechna zvířátka, která si jen umíte představit. Ta mě baví nejvíc, protože umožňují improvizaci a můžete se skvěle vyřádit. Teď začínám zkoušet anglickou konverzační komedii Hexenšus se zájezdovým divadlem. Hrát bychom měli od října, v Praze například v Divadle U Hasičů – a na to se moc těším.

Karel Heřmánek a jeho manželka Nikol Heřmánková-Kouklová při fotografování pro Deník 6. září v Praze.
Manželé Heřmánkovi: Ve druháku mezi námi přeskočila jiskra

Čím žijete kromě natáčení a hraní pro děti?
Kutím na chalupě. To miluju. Nedávno jsem si postavila krb. Obložila jsem dlaždičkami terasu i schody. Postavila jsem přístavek. Štukovala jsem. Pokládali jsme podlahu. To všechno mě neuvěřitelně baví. Ovšem neumím třeba šít. Moje maminka byla dámská krejčová, všechno mi ušila a já se to nikdy nenaučila. Ale chyběl u nás chlap, takže jsem dobrá v řemeslnických pracích. Dokonce jsem uměla opravit i televizi, dokud v ní byly elektronky. Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Vidíte – a už jsme zase u pohádek (smích).

JIŘÍ RENČ