I já jsem slýchal tento poklad české národní hudby tolikrát a její tóny mě nikdy nenechaly chladným. Teprve před pár dny získala pro mě Má vlast konkrétní rozměr. Chtěl bych vám vyprávět o tom, jak a kde k tomu došlo. Konečně jsem totiž našel místo, kde se ta moje Vlast bude asi už vždycky nacházet.

Pro mě, a možná i pro další členy Symfonického orchestru Pražské konzervatoře bude už navždy stát Vyšehrad na poličském náměstí, Vltava svůj tok nasměruje poličským parkem. Cestou na ranní zkoušku orchestru možná i ostatní potkají překrásnou Šárku a projdou se s ní poličskými Luhy a háji. Věřte nebo ne, i Tábor a Blaník si své místo během našeho soustředění v Poličce našly.

Na začátku všeho byly dva žluté autobusy, které vezly z Prahy do Poličky přes sto mladých hudebníků plných očekávání a zvědavosti. Čekalo nás týdenní soustředění a nelehký úkol připravit Mou vlast na zahajovací koncert Pražského jara. Mnozí z nás se ani pořádně neznali. Po příjezdu do Poličky jsme se ubytovali v místním internátu. Ještě jsme si ani pořádně nevybalili věci a už jsme s překvapením hleděli na úžasnou večeři, kterou nám uvařili a také naservírovali studenti místních oborů kuchař - číšník. Tak mile a hezky se o nás starali po celou dobu pobytu, za což jim patří můj obdiv a dík. Další den se konala první zkouška.

Když jsme dorazili do Tylova domu, kde se zkouška konala, byli jsme napnutí. Všichni jsme věděli, že nás čeká setkání s velikou osobností. Pažemi plnými zkušeností, hudebního umu a svou taktovkou nás vedl pan dirigent Jiří Bělohlávek. Týden jsme se s ním toulali Mou vlastí a objevovali netušená zákoutí a barvy, které do svého díla pan Smetana ukryl. Nebyla to ale jen krása hudební, ke které nás pan dirigent vedl. Na dirigentském můstku stál totiž především člověk se srdcem na dlani. Už po první společné zkoušce si získal naše sympatie a plnou důvěru, že v nás probudí to nejlepší, co můžeme každý jeden v sobě najít. Nacházeli jsme k sobě cestu nejen jako členové orchestru, ale i jako lidé. Heslo tří mušketýrů se vsáklo do každého z nás. Jeden za všechny a všichni za jednoho jsme se snažili naplnit sál Tylova domu kvalitními a vznešenými tóny. Závěrečný koncert pro místní občany byl završením celého pobytu. Potlesk, který nám poličské obecenstvo věnovalo, jen demonstroval, jak skvělou a milou atmosféru nám v Poličce připravili.

Každý den měl v sobě obrovský smysl a každé ráno bylo příslibem toho, že už večer z nás budou o trochu lepší a zkušenější muzikanti. S takovými dny se člověk jen těžko loučí, stejně jako s půvabnou Poličkou.

Ale všechno je jen do času a my museli nastoupit zpátky do těch dvou žlutých autobusů. Jestli jsme na soustředění přijížděli jako skupina sólových hráčů, zpátky do Prahy odjížděla parta muzikantů, kteří si navzájem důvěřují, pomáhají a jsou připravení dát ruku do ohně jeden za druhého. Hudba, pan dirigent Bělohlávek a všichni pedagogové, kteří nad námi na soustředění drželi svá ochranná křídla, dokázali, jak je důležité, když lidé stojí při sobě, a že teprve pak můžou vznikat velké věci.

A víte co? Zbohatli jsme v tom nejušlechtilejším slova smyslu, jenže slova nejsou tím nejlepším prostředkem, jak všechny ty dojmy a pocity, které jsme si z Poličky přivezli, vyjádřit. Jedno vám však můžu slíbit, pokud přijdete na zahajovací koncert Pražského jara a zaposloucháte se, uslyšíte ještě mnohem víc…

ADAM PAKOSTA,
člen Symfonického orchestru Pražské konzervatoře