Listopad ´89… takoví jsme byli. Tak se jmenuje jedinečná fotografická výstava v prostorách městské knihovny. Pavel Vácha na svých snímcích připomíná revoluční období od listopadu 1989 do jara 1990. „Když jsem začal hledat archivní fotografie, které by obrazem připomněly události staré pětadvacet let, měl jsem pocit, že to bude jednoduché. Společně s fotografiemi ale vylézaly z hloubi vzpomínky," uvedl fotograf.
Průvod s masakrem
Výroční 17. listopad 1989 měl být vzpomínkovou slavností k uctění 50. výročí 17. listopadu 1939. „Kdy okupanti ve snaze zlomit český národ zavřeli vysoké školy. Stovky studentů popravili, stovky dalších poslali do koncentračních táborů. Listopad 1989 byl v jiné době. Nacistickou totalitu vystřídala bolševická. Ale stejně jako před padesáti lety měl pomalu dožívající totalitní režim velký strach ze studentů. Policisté a další mocenské složky zinscenovaly jedno ze svých představení. Klidný vzpomínkový průvod se po cestě z Vyšehradu na Václavské náměstí na Národní třídě dostal do sevření plně ozbrojených policajtů, kteří začali studenty masakrovat," připomněl Pavel Vácha. Brutalita vyvolala nečekanou reakci. „Národ se po velice dlouhé době sjednotil a vyšel do ulic. Zaplnil náměstí měst a začal formulovat požadavky. Ve chvíli, kdy se rozhodovalo o dalším osudu národa, nikdo neměl politické zkušenosti," poznamenal Pavel Vácha.
Živé vzpomínky
Fotograf byl přímo v nitru pražského dění. Jeho snímky připomínají zaplněné ulice, kde skutečně byla hlava na hlavě. Všichni chtěli být u toho. Bylo jasné, že lidé nechtějí žít dál pod cizí nadvládou, touží po svobodě.
Při pohledu na fotografie se mnohým vybavily vzpomínky. „Jednak jsem si uvědomila, jak čas strašně rychle letí, kolik mi tenkrát bylo. Od revoluce je to čtvrt století, ale vybavuji si i to, když mi moje, tehdy pětiletá, dcera ke konci listopadu řekla, že pojede zrušit hlavní město, protože nedělám nic jiného, než sedím u televize a nejdu s ní ani lyžovat," líčila Jana Venclová z Pomezí.
Stejně jako spousta ostatních lidí zažívala euforii, ale i nejistotu, co to všechno vlastně přinese. „Jestli už je to opravdu ono, nebo jestli je to jen na chvíli a zase se to vrátí," řekla žena. Když si před pětadvaceti lety pustila televizi, mohla věřit tomu, co vidí? „Ze začátku jsem vůbec nevěděla, co se děje. Úplně první zprávy byly neobjektivní, zkreslené. Nejdřív jsem z toho byla zmatená. Když se k nám dostávaly další zprávy odjinud než z oficiálních zdrojů, teprve pak „to" přišlo," podotkla Jana Venclová.
Doba ale přinesla i zklamání. „Rozhodně jsem očekávala, že to bude jinak, jak už tady uvedl někdo z řečníků. Byla jsem asi naivní. Čekala jsem, že lidská hamižnost a kariérismus vezmou za své, ale přežily," poznamenala.
Poličská buňka
Sametovou revolucí žila i samotná Polička. Jedním ze zakladatelů místního Občanského fóra byl Jiří Kašpar. Do dneška má v krabici uložené dokumenty, které střeží jako oko v hlavě. Na sobotní vernisáži připomněl, jak se sběhly události ve městě.
„Občanské fórum vzniklo v Poličce v neděli 26. listopadu 1989. Sešli jsme se, bylo nás ani deset. Ustavili jsme se jako místní buňka Občanského fóra," připomenul Jiří Kašpar. O den později měla být generální stávka. „Šli jsme na tehdejší městský národní výbor požádat o místnost. Tam se nám vysmáli, co to chceme. Stávka v pondělí proběhla na náměstí," uvedl Jiří Kašpar. Na začátku prosince pak Jiřího Kašpara vyhledali studenti. Dali mu kontakty a nějaké materiály. Totalita lidi štvala, vše začalo nabírat obrátky. „Pořádali jsme tribuny v Tylově domě, vydávali časopis Poličské fórum," popisoval Jiří Kašpar. Tiskovinu mohli množit na městském národním výboře, kde začali Občanské fórum brát jako partnera.
V hlavě mu utkvěla i nezapomenutelná atmosféra, kdy poté, co řečnili o lidských právech, vytvořili kolem náměstí lidský řetěz. „Na popelnici jsem pak jednou našel anonym: ´Kašpare, kašpárku, ty kryso, demokrate, dřeš z lidí peníze, připravuješ lidi o majetky, děláš ze sebe kazatele.´ Dnes už se tomu směju, ale tehdy mi z toho moc do smíchu nebylo," dodal Jiří Kašpar.