Výtvarnice Věra Mičková zhotovila repliku Tapisérie z Bayeux. Toto jedinečné středověké dílo zobrazuje ovládnutí Anglie Vilémem Dobyvatelem v jedenáctém století a slavnou bitvu u Hastingsu. Tato významná událost je původně téměř sedmdesát metrů dlouhá a půl metru široká výšivka. Věra Mičková vytvořila repliku, která je gobelínem. Dosahuje podobné délky jako originál. Je rozdělen na sedmadvacet nestejně dlouhých logických částí. Vyobrazeny jsou na něm stovky lidí, zvířat, mytických postav a desítky lodí a stromů.

Dílo je vystaveno v litomyšlském muzeu a návštěvníci tak mohou obdivovat nejen um autorky, ale také se dozvědět mnoho historických faktů ze středověkých dějin.
Každého, kdo gobelín spatří, napadne otázka, kde vlastně vznikl nápad vytvořit tak rozsáhlé dílo. „Učím dějiny umění už spoustu let. Protože jsem prožila komunismus na plné pecky, tak jsem neměla šanci vidět originál. Když jsem se konečně dostala do Paříže, bylo mi nabídnuto, že můžeme zajet do Normandie, a to byla moje první cesta, kdy jsem viděla, jak vypadá Tapiserie z Bayeux. No a fascinovala mě pochopitelně," prozradila Věra Mičková, která má ráda středověk.

Kousek nestačil

Nejprve nechtěla vytvořit dílo celé. Původní záměr byl udělat sedm metrů. Pak si ale položila otázku: „Dokážu to, nebo to nedokážu? Dokážu a zkusím to." Po sedmi metrech došla výtvarnice k tomu, že od díla nedokáže odejít. „Stal se ze mě workoholik. Tkala jsem i deset hodin denně. Bolely mě ruce, záda i oči. Lehla jsem si na parkety a říkala si: „No, dneska jsi udělala kus práce." Oči zůstaly na hlavičce koně, která byla ještě nevytkaná. Tak jsem k tomu sedla a zjistila jsem, že jsem tkala další tři hodiny. To už je potom taková lehká posedlost," popsala Věra Mičková svoje pocity při tkaní.

Celé dílo vznikalo tři roky. Díky zápalu autorky ale není jasné, kdy začala a skončila. Odpovědět nelze ani na otázku, jak rychle centimetry gobelínu přibývají. „Záleží na tom kolik máte protkávaných ploch. Tapisérie z Bayeux se dělá fantasticky z toho prostého důvodu, že je tam všude bílý podklad," vysvětlila výtvarnice.
Barevný originál je velmi nevyrovnaný, což u více než tisíc let starého plátna není nic zvláštního. Replika je tak mnohem zářivější a barvy sytější. „Chtěla jsem vytvořit představu, jak tapisérie vypadala, když byla nová," vysvětlila. Celkově spotřebovala třicet až čtyřicet kilo materiálu. „Není to taková tíha přenést, spíše zaplatit," řekla Věra Mičková s úsměvem.

Kromě času a peněz je samozřejmě potřeba značná dávka trpělivosti a zručnosti. „Já jsem byla šikovná na ruční práce díky své babičce, která mě ve čtyřech letech naučila plést. A v první třídě jsem si už sama upletla šálu pro sebe a čepici. Potom jsem se učila další věci, háčkovat, drhat, vyšívat, paličkovat. Čím je děvče mladší, tím má prsty jemnější, šikovnější. Já můžu dělat jenom z vlny. Čas, kdy jsem dělala z hedvábí jako miniatury, ten odešel už před čtyřiceti lety," podotkla Věra Mičková.
Tkaní jí zaujalo nejvíce, a ta k se výtvarnice dostala do gobelínových dílen do Valašském Meziříčí. Po sametové revoluci začal učit výtvarné umění, tak se jí zprvu koníčkem stal životním povoláním.

Detaily

Při procházení kolem tapisérie si znalec a historik všimne i jedné části, kterou na originále nenajde. Tu vytvořila autorka ze znalostí historie a je na ní vyobrazena korunovace Viléma Dobyvatele. Není to však jediné místo, které zaujme. Mezi vytkanými detaily vynikají výjevy jako hostina, kde hodovníci pojídají kuřata, nebo Halleyova kometa.

Do detailů je vykreslena i samotná bitva u Hastingsu. Koně se vzpínají a dělají kotrmelce s padajícími jezdci. V dolní části jsou vidět i rozsekaná těla a mnohem více.
Jaký je oblíbený výjev samotné autorky? „Prožívala jsem každý kousek. Líbila se mi každá drobnost. Vše je to vlastně život jedenáctého století. Vidíte, jak vojáci nesou košile, a najednou si uvědomíte, jak byly těžké, když je dva muži nesli na tyči. Učím umělecké kováře, a tak jsem si šla naschvál tu kroužkovou košili obléci. Nemohla jsem ani zvednout ruce. Rytíři při tom cvičili ve zbroji s mečem a bojovali," popsala jednu ze zajímavostí Věra Mičková.

Cesta

Tapisérie cestuje po celé České republice a budí ohlasy i u lidí z jiných zemí. Na stálé umístění nemá autorka dost peněz a najít vzhledem k velikosti dostatečně velké prostory není jednoduché. Jak se dostala do Litomyšle, ví přesně. Před čtyřmi lety byla oslovena pracovnicemi z muzea, zda by dílo mohla zapůjčit. „Já bych vám to strašně ráda půjčila, mám Litomyšl moc ráda, ale vám se to sem nevejde," odpověděla tenkrát výtvarnice. Situace se změnila. Muzeum má nové prostory. Vše změnil telefonát: „Paní Mičková, už se nám to tam vejde, probourali jsme zeď."

Tapisérie není jediný unikátní počin. Vytvořila stejnou technikou i výjevy z Dalimilovy kroniky a pustila se i do moderny. Je obdivuhodné, kde bere výtvarnice z Olomouce tolik síly a nápadů, aby utkala desítky metrů krásy a historie.

Prohlédnout si tapisérii je možné do 16. listopadu. V litomyšlském muzeu však nabízí mnohem víc. V sobotu je možné si vyzkoušet tkaní na příručních stavech. Tvoření bude předcházet prohlídka výstavy. „Volná místa na kurz jsou ještě volná a zájemci mohou na druhou hodinu přijít," pozvala zájemce Hana Klimešová.