Hledal obor blízký lesu a začal studovat dřevařskou průmyslovku v Hranicích na Moravě. Zde měl, stejně jako na škole základní, štěstí na výborné učitele, kteří v něm vypěstovali kladný vztah k četbě, próze i k poezii. Tento vztah byl zprvu „pasivní“, teprve později v době jeho dalších studií ve Zvolenu se pokoušel o psaní poezie milostné.

Pak ho pohltil praktický život a teprve v posledních pěti letech se k poezii vrátil. Vedla ho k tomu potřeba vyjádřit svůj postoj k životu, k problémům ve společnosti, k chování a jednání lidí, k přírodě a konkrétně ke stromům, které ve filozofické rovině pokládá za lidského partnera v říši rostlinné. Vztah ke dřevu a stromůmbyl i podnětem pro název jeho prvotiny „Den stromu“.

Svoji poezii vnímá jako poezii výzev, poezii jejímž cílem je blízce oslovit člověka a probudit a aktivizovat v něm to dobré, mobilizovat jeho nitro k pozitivním změnám.

Pavel Černý po letech dřevařské praxe učí na technické škole odborné předměty a literatura se mu stává spolu s vlastní tvorbou jistou kompenzací technické stránky jeho profesního života. Před vydáním jeho verše byly a doposud jsou prezentovány jako „duševní medikamenty“ ve svitavské Zelené lékárně. Zde se setkávaly a setkávají s prvními čtenáři a kde i on získává první odezvu na svoji tvorbu.

Literární čtení v České Třebové, na zámku v Poštejně, v Kavárně poetika v Hybernii v Lidovém domě v Praze se setkalo se značným zájmem posluchačů o čemž svědčí i to, že první vydání jeho knihy je již rozebráno. Autor má připravenou sbírku milostné poezie „Mým láskám“ a poezii v duchu jeho prvotiny s pracovním názvem „Běh života“.

K čemu nám je rozum?


K čemu nám je rozum,
když nám chybí cit?
K čemu nám je
chladnokrevné,
racionální,
pragmatické
a sebevědomé uvažování?
K čemu nám jsou geniální myšlenky,
přirozená i umělá inteligence,
informatika a počítačová komunikace?
K čemu nám je technická dokonalost
a chlad logických obvodů?

K čemu nám je vše,
když nemáme cit,
když nám schází srdce.

Paměť stromů

Kam sahá paměť stromů?
Do hlubin kořenů a tajemství země
či do oblačných výšin,
k nedozírnosti nebe?

Strom,
věrný a trpělivý kronikář,
komu se zpovídá?
Snad vodám pramenů,
jež živí jeho peň,
snad vzduchu v korunách,
jenž otvírá mu dech .

Tajemství paměti
však vepsáno v těle jest,
v dřevě jeho jen
a probouzí se
až pilou,
až sekerou či vichřicí,
bleskem nebo mrazem,
kdy v zem rodnou padá kmen .

Pak v ráně, v letech jeho,
osud a úděl číst lze pak,
kniha stromu se otvírá
v užaslý, zkoumavý lidský zrak.

Prosba v mládí

Díky Pane za dar života,
za dar rozletu a nekonečných možností mládí.
Dej, prosím, ať je čisté, jak rodící se pramen,
pevné a odolné, jak štíhlý a rovný kmen stromu,
ať nezpychne našim pocitem dokonalosti,
ale ať zraje, jak kvalitní víno
do moudrosti a pokory nad tím,
že při všech našich znalostech a dovednostech,
víme a známe stále ještě málo.
Dej, ať toto naše zjištění
nás nesráží k nečinnosti, pocitu malosti a zmaru,
ale je nám zdrojem stálého hledání a objevování.
Dej, ať naše mládí, jeho energie a vitalita
se nezvrtne v dravost nespoutaných a zakalených bystřin,
trhajících a podemílajících okolní břehy.
Dej, ať se nestaneme otroky hrabivosti,
která nám zaslepí oči před a pro pohledy okolí,
která dá zalehnout uším a brání v naslouchání,
která dá okorat našim citům, srdci a duši.
Dej, prosím, ať máme vždy otevřenou dlaň,
ale ne k získávání,
ale k obdarování a k pomoci.
Dej, ať dokážeme s úctou a bez pohrdání
vnímat stáří, slabosti a nedokonalosti druhých.
Dej, ať prosluněnost námi nepočítaného a neměřeného mládí
je nám do budoucna hojivým balzámem
v čase nepohod a neklidu
a dej nám, prosím, dostatek sil k zvládnutí překážek a těžkostí života.
Dej, ať naše cíle jsou i cíle druhých a pro druhé,
ať horizont naší životní pouti je prozářen
čistotou svědomí a velkorysé naděje.

Toužíme být svobodní

Velmi toužíme být svobodní,
svrchovaní a nezávislí,
oproštěni od starostí a stresu,
uvolněni a nad věcí

a přitom

velmi rádi se stáváme
otroky svého majetku,
otroky svých peněz,
otroky svého pohodlí,
otroky svého luxusu …

a

otroky sami sebe.

Noční tuláci

Zbloudilci v tmách,
na samém vrcholku slávy,
ruce v dlaních,
doteky Amorovy,
za světly a cíli
skřípajícími kroky dohasínajícího léta,
s osypkou první ranní rosy
v milostném naplnění
d o š l i .

První láska

Lásko přišla jsi nečekaně,
jak skřivan v zimním větru
a já poznav tě,
churav jsem bolestí srdce,
jež stále mi vyzvání tvé jméno
a v uších zní mi ozvěna vánků,
jež čechraly tvé vlasy.


Lásko, přišla jsi jak velká voda,
podlomila si mi kolena
a já jsem nyní zmítán vlnami,
touhami, bláhovými sny a strachem,
že tě z t r a t í m .

Spolu.

Sami v kolébce noci,
zajatci světel a stínů
spoutáni řetězy objetí a bez pomoci,
v okovech žhavých polibků,
sami uprostřed hvězdného nebe,
v hlubinách očí svých
hledáme sebe.
Sami v kolébce noci,
ty a já,
já a ty,
s p o l u .

Vzkaz hrdé lásce

Vy hrdá jste a nedostupná,
jak pevnost kamenná
a stejně tak chladná ke slovům, jež jsem použil.
Bez úspěchu padaly střely lásky na vaše hradby,
se vší marnotratností jsem zbraním květů sloužil,
vy,
vy zůstala jste stejně kamenná a němá.
Však pomněte,
že osud pevností a opuštěných hradů jen jeden jest,
s t á r n o u a r o z p a d a j í s e .