V pátek 14. března, čeká pětadvacetiletého kytaristu a zpěváka další milník kariéry – v domovské litomyšlské Kotelně se bude křtít v pořadí třetí album „andílků" s názvem Boj. A vybojovat toho za poslední roky musel frontman skupiny poměrně dost. „Ukradli mi kytaru, kterou jsem měl čtrnáct let. Snad ji našel v bazaru nějaký hodný kluk, se kterým se rozešla holka a který se na ni chtěl naučit hrát," povzdechl si během rozhovoru, na který si odskočil do Ústí nad Orlicí.

Čtyři roky uplynuly od vydání vaší poslední desky i rozhovoru, který ji následoval. Máte pocit, že se za tu dobu váš život hodně změnil?
Zajímavé, zrovna o tomhle jsem cestou autem přemýšlel. Určitě, změní se hodně věcí i člověk sám.

Cítíte se usedlejší, nebo i v pěta
dvaceti pošilháváte po teen
agerovských letech?
Energie a vnitřní šťáva se mi nikam neztrácí, to cítím naopak. Spíš ale uvažuji nad věcmi celistvěji. V osmnácti, devatenácti to byly takové výkřiky emocí.

Název prvního alba Žár by určitě k emocím směřoval, co vyjadřuje naopak deska Boj, kterou co nevidět pokřtíte?
Žár byla rozjezdová, puberťácká, dospívající deska. Pak Můj dům a hledání své ho místa a teď Boj. Boj o místo na hudebním poli se vším všudy.

Podobná prohlášení jste už učinili, nezdají se vám docela sebevědomá, ambiciózní?
To ale není nějaký agresivní boj, nechceme nikoho zadupat, přetlačit. Čím dál víc si uvědomujeme vnitřní boj, za podstatu muziky, kterou děláme. Dodnes si celou kapelu řídíme sami, včetně PR, koncertů. Zjišťujeme, jak moc je to tvrdé, jak moc se vyžadují ústupky po kapelách. Já si uvědomil, že Mother's není jenom kapela dělající muziku. Hlavně v dobách krizí člověku dojde, že je na kapelu navázáno hodně moc lidí, se kterými se pravidelně scházíme. Třeba na koncerty v Kotelně se naši přátelé těší jako na něco, co jim patří. S kapelou prorosteš do jejich duší, rodin. A to je mnohem víc, než jenom být někde vidět, to je ten boj. Snad jsem to neřekl moc zamotaně (směje se).

Mother's Angels jsou čtyři individuality, nebo tým?
Muzika musí být týmová hra, každý z nás má svůj prostor a zná vlastní roli, i když se lišíme svojí podstatou i pohledem na věci. Najednou jsme zjistili, že ze všeho nejpodstatnější je aranž. Snad jsme dozráli k tomu dávat si prostor a vnímat se navzájem, muzikantsky i lidsky. A to i díky talentovanému producentovi z Lanškrouna Milanu Rollerovi, který se při natáčení desky Boj stal de facto dalším členem kapely.

A co čtvrtý andílek, který je v kapele nejkratší dobu, bubeník Ota Štěpánek? Na postu bubeníka došlo po vydání druhé desky ke změně.
Říkal jsem si, že na tuhle otázku, i s ohledem na bývalého bubeníka Béďu, dojde. Člověk v životě potkává lidi, s nimiž je jenom na určitý časový úsek. Toho období si vážím a dneska vím, že to tak bylo správně. S Béďou jsme dnes v přátelském vztahu a jezdíme si vzájemně na koncerty.

Současnou sestavu Mother's s Otou cítím jako nejsilnější, co se týká týmovosti, pokroku na zvuku. S těmito lidmi chci hrát co nejdéle. Ota je velice vnímavý, umí se srovnat s basou, písničky cítí. I proto, že je o pár let mladší, dává kapele nový rozměr. Všechny podklady na nové desce jsou už jeho, dřel na tom dva a půl roku.

Hrajete už poměrně dlouho, ale na poměry některých českých kapel máte desek jako šafránu a dělí je vždy přibližně čtyři roky. Není to trochu na škodu?
Tak to nevnímám, i když prodleva je dlouhá, nepopírám. Je to o svobodě. Kdo vymyslel pravidlo, že musí kapela vydávat cédéčko každý rok, dva? Navíc roli hrají i pragmatické důvody, vydat album je ekonomicky náročné. Kapela navíc musí být silná, i my čekali, až budeme.

Na druhou stranu, chcete bojovat o špičku. To chce v prvé řadě vydávat, ne?
Uvědomte si, že cédéčka dneska nemají dobrou pozici. Skoro nikdo je nekupuje, každý stahuje. My se snažili především co nejvíc hrát, tedy prohlubeň čtyř let nějak intenzivně nevnímám. Materiál na cédéčko jsme sbírali dlouho, nechceme mít na desce jenom jednu, dvě dobré věci a zbytek výplň.

Od anglických textů se postupně přeladili na české, předposlední deska už obsahovala pouze je. Držíte se nastaveného trendu?
Ano, je opět výhradně česká.

Velký rozdíl je ale v tom, že Můj dům jste nahráli za rekordních pět dní, s novou deskou se mazlíte od ledna 2013. Není vaše třetí dítě až moc rozmazlené?
Ono to tak není (směje se)! Práci jsme si rozložili, chtěli jsme dát desce čas, přemýšlet o každém kroku. Byly to úžasné prázdniny, měli jsme krásné studio Milana Rollera k dispozici de facto dva měsíce v kuse. Jinak deska se podívala celkem do tří studií, mimo jiné do renomovaného Sona.

Její předzvěstí byl singl Pyžamo, díky němuž jste se zapsali do pamětí diváků jedné z komerčních stanic. Slušný úspěch, nemyslíte?
Z toho jsme měli velkou radost. Když jsme ji pak hráli na festivalech, hodně lidí už popěvek znalo.

Ale určitě vám i někdo vmetl do tváře, že jste se zpronevěřili řemeslu a hrají vás po reklamě před telenovelou, ne?
Něco prozradím. Potkal jsem v Litomyšli jednoho známého, pankáče, a ten začal: „Tak sem koukal na televizi, ty vole, a hrajou vás na Prima Love, ha ha ha!" Tak jsem si říkal: Co je větší ostuda, že nás tam hrajou, nebo že na tu televizi kouká pankáč (směje se)? Zkrátka, dostali jsme nabídku, byli bychom sami proti sobě, kdybychom ji odmítli.

Snad to nebude z mé strany indiskrétní, ale určitě vám zmíněná písnička vydělává dodnes, nebo ne?
Žádná otázka není indiskrétní. Samozřejmě že nám i finančně pomáhá.

Při tvorbě nové desky jste se ale opřeli o další způsob financování pomocí tak zvaného crowfundigového portálu. Prostřednictvím něho vám fandové mohli přispět. Prozraďte, nakolik je fanoušek Mother's Angels štědrý?
Moc a můžeme jenom chválit a děkovat. Čím dál víc se ukazuje, že lidi, co za námi stojí, projevují mnohem víc než pouhou fanouškovskou náklonnost. Abych upřesnil, on to není tak úplně dar, jako spíš předplatné. Za ně dostane fanoušek cédéčko, tričko, odznaky, trsátka, prostě různé věci v hodnotě daru. Naši příznivci tyhle věci stejně chtěli, letos jsme poprvé zkusili kompletní merch (merchandising – podporovaný prodej – pozn. autora) jako u plně profesionální kapely. Máme naplánovaný nový vizuál včetně symbolu kapely, speciální výzdobu pódia. Rádi bychom, aby spolu vše vizuálně souviselo.

Pokud zmiňujete plně profesionální kapely, máte ambici se k nim zařadit?
Děláme pro to maximum, ale ne za cenu ústupků. Jasně, zní to sebevědomě, ale dáváme do toho všechno. Kolik starostí musí člověk zvládnout a přežít, třeba když mu dvakrát vykradou dodávku. Druhý den se člověk musí probudit a makat dál.

Slyšel jsem, že vás zloději mají v oblibě. Teď už se zmíněným „zážitkům" jen smějete, nebo s vámi stále lomcuje vztek?
Mohou se stát horší věci, odjeli jsme domů zdraví, přišli jen o věci. Ukradli mi kytaru, kterou jsem měl čtrnáct let. Snad ji našel v bazaru nějaký hodný kluk, se kterým se rozešla holka a který se na ni chtěl naučit hrát. K nástroji jsem měl citový vztah, po krádeži se mi vyvalily všechny vzpomínky. Byl jsem až překvapen, jak moc jsme my muzikanti na své nástroje fixovaní.

Aspoň, že váš klávesák se s nástrojem shledal, oslavili jste to?
No jéje. Johny přišel o nástroj z limitované edice, ve kterém měl všechny nové, upravené zvuky už z desky! Byli jsme rádi, že se nástroj přes internet našel, takové neskutečné štěstí…

Jen pro zajímavost, gaunera chytili?
Chytili, zajímavé bylo, že to byl dokonce nějaký překupník ve velkém pražském divadle.

Nezbývá už ani týden do vašeho „Dne D", křtu v litomyšlské Kotelně, domácí aréně. Chystáte na 14. března velkolepý mejdan, nebo je to spíš rutina?
Doma že je to zadarmo? Ale není, naopak. Doma jsou fanoušci náročnější a my k nim cítíme obrovskou pokoru, známe je i deset let. Přejeme si, aby odešli s co nejsilnějším zážitkem.

Včetně kdysi teenagerek, jejichž jste byl a možná ještě jste idolem?
Jasně! Teď už na koncerty chodí s partnery, co je drží kolem ramen, aby náhodou (směje se)…

Mother's umí očividně i zodpovědně vybrat kmotra desky. Kde jste natrefili na Frantu Černého z Čechomoru?
Je to krajan ze Svitav, potkávali jsme se na různých koncertech. Navíc je jedním z mála zpěváků, se kterým si koukám z očí do očí, má totiž sto sedmdesát jako já. A teď vážně, projevil k nám sympatie, zkusil jsem mu zavolat a klaplo to.

Křtít budete i podruhé, v pražském paláci Akropolis. Co je pro vás víc: domácí pódium, nebo prestižní štace v hlavním městě?
Srdcem Litomyšl, je to město, kde žiju, kde to mám rád. Pražský koncert je důležitý proto, abychom se ukázali nejen před novináři v metropoli. Prozradím jednu věc: pokud to vyjde, vypravíme autobus na pražský křest, abychom se tam cítili jako doma (úsměv). A s fanoušky pak domů pojedeme.

Není to dlouho, co kapela porušila heslo „bez bab", a to dost výrazně. Spolupracuje s vámi nejen houslistka Jana Věnečková, ale i dívčí pěvecký sbor. Proč?
My jsme chtěli, aby zejména některé zvuky nezněly nepřirozeně, ale přesvědčivě. Na desce hraje živé kvarteto téměř veškeré smyčcové party. Pěvecký sbor tvoří převážně holky ze sboru Kos.

Takže svým způsobem návrat do středoškolských časů na litomyšlském „pajdáku"?
Jasně že jo! Vedoucí Kosu Milan Motl se hezky zasmál ve chvíli, kdy jsem zkoušel dirigovat.

S částí posil vystupujete příležitostně i akusticky. Jsou takové koncerty pro muzikanta hodně odlišné?
Moc, je to strašně zajímavé a nás to chytlo i z toho důvodu, že takové koncerty mají více intimity. Na velkém koncertu jde o to zařádit si, radovat se s lidmi. Na akustickém hraní člověk více vnímá texty.

Musí si ohlídat i intonaci.
To taky, obecně vše je náročnější. Ale nás to chytlo, Jana Věnečková i violoncellista Honza Dostál zapluli do party. Rádi bychom hráli část koncertů akusticky i nadále, třeba vánoční koncert tady v Malé scéně byl báječný.

Před lety jste mi říkal, že vás osud zavál z Litomyšle do Prahy. To už ale neplatí, že?
Ztracený syn se vrátil zpátky do Litomyšle. Důvodů bylo několik. Jednak mi to tady chybělo, za další jsem si velký život užil. Mám rád přírodu, ale také druh přátelství v menším městě, kde leckdo jen tak s něčím pomůže, obecně zdravější vztahy. Zároveň všichni z kapely jsme si teď blíž. Petr se vrátil z Brna, já z Prahy, i Johny bydlí v Litomyšli, Oťas to má z České Třebové kousek a studuje v Pardubicích. Při rostoucích nárocích i počtu koncertů by bylo těžké fungovat na větší vzdálenost.

Coby absolvent již zmiňované litomyšlské pedagogické školy jste vydržel za katedrou?
Učil jsem v Praze a pak chvíli ve Svitavách. Teď dělám ve firmě v Pohodlí u Litomyšle, která se věnuje bazénům a plastové výrobě.

V Pohodlí jste nezpohodlněl?
Vůbec ne. Na současné práci se mi líbí bezvadný kolektiv a to, že děláme kvalitní věci, na které můžu být hrdý.

Nejste typem znechuceného pedagoga, který utekl od učení, dokud to šlo?
Upřímně myslím, že školství moc není pro umělce, s výjimkou středních škol. Dobrým učitelem musíte být na sto procent. Je těžké stát před rozhodnutím, zda udělat přípravu na příští den, nebo jet na koncert. Zjistil jsem, že mě to táhne jinam. Muzika je dar a prokletí zároveň.

JAN POKORNÝ