VYBRAT REGION
Zavřít mapu

„Chtěli mě zavřít a nestihli to“

Polička – /ROZHOVOR/ První samizdat psali na klasických strojích, později si pomáhali jednoduchým počítačem, který ani tehdejší příslušníci StB nedokázali rozpoznat od psacího stroje, neboť jej parta okolo FRANTIŠKA „ČUŇASE" STÁRKA do republiky dostala jako elektrické zařízení pro psaní.

8.11.2014
SDÍLEJ:

František Čuňas Stárek na přednášce o svobodě a totalitním režimu na Boudě Hubertus.Foto: DENÍK/Aleš Vaníček

 Časopis Vokno mohl ve velkém distribubovat i díky výpůjčce devítijehličkové tiskárny od Václava Havla. Za to vše byl uvržený do žaláře a jednoho dne jim i dokonce „náhodně" unikl.

Máme 25 let po pádu režimu. Jak by se na to asi dívalo vašemu kamarádovi „Magorovi"?
Základní tezi, kterou k tomu po roce 1989 měl, byla ta, že mladí lidé to mají horší než tenkrát. Nepřítel byl pro nás jasně stanovený. Viděli jsme tu hranici mezi námi a jimi. Zatímco teď je to taková huspenina – kus mrkve, kus masa a ničeho. Orientace v tom je složitější, ale na druhé straně informační technologie přinášejí více informací a je třeba se starat o to, abych byl informován správně.

Doba, kdy jste byli věznění a sledovaní, však musela přinášet neuvěřitelná pouta s přáteli na celý život a myšlenku, že můžete proti něčemu bojovat.
Hlavní byl pocit svobody, který si člověk nese v sobě. I když jsme byli omezovaní, důležité bylo se tak vnitřně cítit. To, že si dělám, co chci a možná za to budu zavřený, neznamená, že jsem se zpronevěřil sám před sebou. Jeden autor napsal – jediné místo, kde může v totalitní zemi čestný muž žít, je vězení. Je to sice nadnesené, ale tímto směrem to směřovala.

Myslíte, že by s tím souhlasil i Václav Havel?
Asi ano. Byla to jeho metoda žití.

On tam našel to klidné místo pro něj, kde byli i podobně smýšlející lidé.
Ještě tam je jedna věc. Václav Havel se jednou vyznal z toho, jak byl spokojen, že se setkal s českým undergroundem, což byli lidé zespoda, dělnická mládež. Vyprávěl, že v raných sedmdesátých letech byl státním disidentem a nic se mu vlastně nedělo. Až tehdy, když překročil rubikon a začala Charta 77. Říkal, že vykročil ze zahrádky chráněných disidentů do světa, kde ochrana neexistovala. Pak začal sedět v base. Ale dodával, že v té zahrádce mu bylo moc těsno.

Tím narážíme i na „Plastiky". Jak vám s nimi bylo?
Musím připomenout rok 1976, kdy byl známý případ Plastic People. Byly to dva soudy. Paralelně Jeden v Praze a druhý v Plzni. A znamenaly prolog k Chartě 77. Řada zahraničních i místních lidí z disidentských kruhů se za „Plastiky" postavili. Zejména proto, že to byli lidé, kteří neměli žádný politický nátěr. Režim jim to nechtěl umožnit, ať byli zprava, zleva, bývalí komunisté, katoličtí intelektuálové. Najednou měli společný jmenovatel, spojili se na obraně „Plastiků". Jiří Němec a Václav Havel po procesu viděli, jakou to vyvolalo reakci a přišlo jim škoda to nezajistit do budoucna. A Kohout a jiní na tom pracovali a charta byla na světě. V moderní historii považuji Charty 77 za nejdůležitější vystoupení, které za normalizace bylo.

Ve vašem časopisu Vokna jste dávali i rady, jak se chovat při výslechu a domovní prohlídce. Takže jste zkušenosti posílali dál. Jaký byl váš první výslech?
V Souostroví gulag se píše, že první cela je jako první láska a vždycky jí budete se vším srovnávat. To platí i o prvním výslechu. Moc jsem z toho vyplašený nebyl. Pocházím z Teplic. Přítomnost kriminálního prostředí byla tak častá a jako máničky jsme byli vytlačení do periferních hospod. Byli jsme v každodenním kontaktu s kriminálníky, takže to pro mě novinka nebyla.

Dnes pracujete v Ústavu totalitních režimů. Potom, jakým hnusem jste si prošel, jste ještě měl chuť studovat režim z druhé strany?
Sedmnáct let jsem předtím dělal v kontrarozvědce. To považuju za hrabání v hnusu. Byl to určitý boj. Do ÚSTR už jsem šel jako do důchodu (smích). Někdy si připadám jako Buffalo Bill na konci života, který v cirkuse hrál Buffalo Billa. Takže si tam někdy čtu o sobě. Nemám z toho špatný pocit. Je to zajímavé. Dozvěděl jsem se, že jsem měl být ještě dvakrát zavřený.Podařilo se jim to až na konci, vycházel jsem z vězení týden po revoluci.

Takže už to zkrátka režim nestihl?
Připravovali to, ale museli držet paritu a měli právě moc lidí ve vězení. Jasně věděli, kdo je jim nepohodlný, ale najednou jich bylo moc. Prostě jsem nepřišel na řadu. Návrh nepodepsal ministr vnitra. Byli jsme dva. Já a Skalák. Ten mi říkal: Najdi ho, jestli je ještě živ a dáme mu flašku whisky.

Autor: Bohuslav Stehno

8.11.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Z utkání HC Litomyšl vs. BK Havlíčkův Brod B (4:1).

Slovan zahájil nadstavbu cenným vítězstvím

Videosouhrn Deníku – 16.–17. prosince 2017

Formanova zdravice po 50 letech a heroinoví Makedonci: nejlepší videa víkendu

OBRAZEM: Právě jsme se narodili

Svitavy - Díky vstřícnosti svitavské porodnice vám na našich stránkách pravidelně přinášíme fotografie nově narozených miminek.

V Čechách hrozí tvorba náledí a zmrazků

Čechy zasáhlo dnes odpoledne silné sněžení a hrozí tvorba náledí. Vyplývá to z výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). Varování před náledím a zmrazky platí pro západní polovinu republiky až do pondělního rána.

Vaše přání může zaznít v chrámu ve Vídni

Ve vídeňské katedrále svatého Štěpána, jejíž kořeny sahají až do 12. století, je umístěna dřevěná schránka, do níž příchozí mohou vhodit své napsané přání či prosbu, a to v jakémkoliv světovém jazyce.

Společné zpívání v Březové završil křest knihy

Březová nad Svitavou – Na Moravském náměstí při včerejším zpívání s Deníkem vládla sváteční atmosféra. Do tradiční celostátní akce Česko zpívá koledy se zapojila téměř stovka obyvatel.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT