Čtěte také: Litomyšlské kozelce aneb víkend plný hudby

Do jaké akce jste se vrhla?

Takže my máme takové občanské sdružení s názvem Ryba řvoucí, které čítá pět členů, pět dívek, kompaktní smečku. Listopadové kozelce jsem dělala poprvé, když mi bylo sedmnáct let, sama na vlastní pěst. Nyní po pár letech jsem se rozhodla, že bych celou akci mohla obnovit. Nápad a myšlenka festivalu byla následující. Festival probíhá dva víkendy v Litomyšli a v Praze a má spojit umělce a hudebníky z východních Čech, Moravy a z Prahy. Program pro Litomyšl a Prahu je naprosto totožný a má nabídnout jak kapelám, tak umělcům možnost setkání a příležitost propojit neotřelé hudební pohledy.

Jak dlouho trvají přípravy takové akce a kolik lidí se při tvorbě hudební přehlídky angažovalo?

Bylo to tak, že v posledních dvou letech hodně cestuji a organizace festivalu je docela dobře možná elektronicky, po mailu. Kapelám jsem psala z Nového Zélandu, Francie nebo Mongolska. Jde pouze o to dohodnout organizační věci, dostat potvrzené souhlasy, zajistit místo a termíny pro vystoupení. S věcmi, které se musely řešit zde, mi pomáhaly právě dvě ženy z našeho občanského sdružení Ryba řvoucí, produkční Lucka a Zuzka, které jsou velmi schopné. Takže vždy zastaly, co bylo potřeba. Co se ale tady v Litomyšli opravdu nepovedlo, je, že holky sem jely festival propagovat měsíc a půl před tím a zaplatily patnáct veřejných ploch a tabulí v ulicích a ta propagace proběhla asi tak, že bylo vylepeno sotva na tři námi zaplacené plochy. Tím jsme přišli o návštěvníky, protože o akci se špatně vědělo, a to mě opravdu hrozně naštvalo. Zítra jdu do odpovědné instituce s fakturou a budu určitě vymáhat peníze zpátky. Ale zároveň vím, že jsme prodělali mnohem více. Cestovní náklady jsem kvůli prohřešku dané instituce musela úplně zbytečně hradit ze svého.

Zmínila jste, že hodně cestujete, z jakých zdrojů financujete své cesty po světě?

Tak já studuji scénografii alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Francie byla tedy v rámci studijní stáže a Nový Zéland zase mojí samostatnou cestou. Mongolsko pak škola sice nepodpořila, ale tam jsem pracovala pro společnost Adra na specifickém divadelním projektu. Snažím se jezdit po různých zemích světa a dělám tam výtvarné a divadelní projekty, které pak přivážím sem do Čech.

Festival se zvolna chýlí ke konci, kdybyste měla vypíchnout styčné a světlé body této víkendové přehlídky, o čem budete hovořit?

Rozhodně se musím lépe naučit, jak přemýšlet o takové akci v menším městě. Je to pro mě cenná zkušenost ohledně propagace, která se musí detailně hlídat. Také se zamýšlím nad výší vstupného. Možná bylo příliš vysoké. Ale i tak jsem s výsledným celkem spokojená, pokud jde o dramaturgii, výběr kapel, s organizací, prací zvukaře, ale i s lidmi, kteří nás navzdory lajdácké propagaci ze strany kompetentní instituce přišli také podpořit.

Z jakých zdrojů jste skládala dohromady dramaturgické podněty pro Listopadové kozelce. Sehrálo zde úlohu i vaše cestování, kdy jste slyšela v nějakém klubu hrát kapelu, tak vás napadlo, že tohle by bylo dobré začlenit do festivalu?

Chtěla jsem spojit mladé a současné hudební kapely, které fungují na velice slušné úrovni, ale zároveň nejsou tak známé širší veřejnosti. Také jsem zamýšlela dramaturgické spojení, fúzi kapel jež spolu dlouho chtějí hrát v jednom místě, avšak dosud neměly příležitost. Jedná se vesměs o kamarády a lidi, s nimiž se znám z osobního života.

Můžete přiblížit důvod uspořádaní festivalu právě v Litomyšli, a čím vás oslovil sál U Černého orla?

Sál se mi opravdu líbí a zažila jsem tu spoustu vynikajících akcí. Pro účely takového festivalu je zkrátka ideální, místo pro setkávání mladých lidí. Co mi přijde líto, že zde není pořádáno mnohem více akcí a organizace kolem je pro mě zkrátka nedostatečná. Do Litomyšle jezdím od útlého věku, a proto mi přijde, že akce podobného ražení tady jednoduše chybí, a proto jsem rozhodnutá festival i nadále rozvíjet. Do budoucna plánuji i malířský plenér s výstavou na naší velké zahradě. Také jsem se letos podílela na jednom dni dramaturgie festivalu Trstěnický faun. Chci v Litomyšli pořádat komornější akce a rozhýbat nezávislejší scénu.

Zmínila jste, že festival má pokračování. Kam po Litomyšli zamíří, kde v Praze si mohou příznivci hudby přijít na své?

O víkendu festival bude pokračovat v pražské nádražní restauraci v Dejvicích, což je dům u trati, který má nepřehlédnutelné kouzlo. Pro mě je to kultovní místo s dobrou atmosférou, podobně jako sál U Černého orla. Trvání akce bude stejné jako v Litomyšli, tedy přes víkend. A čekám samozřejmě mnohem větší účast.

Čím se zabýváte, když zrovna nepřipravujete festival?

Mě zajímá autentický prostor a jeho potenciál, což beru jako své téma. K čemu ten prostor může inspirovat, jaký příběh sám o sobě přináší, jak působí a také jestli má nosnou sílu nějakým způsobem působit. Díky cestování přicházejí v každé zemi nové inspirace. S občanským sdružením Ryba řvoucí pořádáme performance do dvaceti minut v koupelnách v různých bytech a spousta se jich udála i ve Francii, kde jsem byla s kolegyněmi na stáži. Tím se zabýváme poslední rok a zkoumáme, jaké to má možnosti. Koupelna jako prostor přináší přehršle témat. My jsme si řekli, že s tím skončíme, až vyčerpáme daný potenciál, ale pořád vystupujeme.

Jaké další kozelce výhledově plánujete, pakliže vůbec plánujete?

Určitě příští rok na podzim uspořádám další ročník festivalu Listopadové kozelce. Dobu jsem vybrala také proto, že pořádat další hudební festival v létě nemá příliš význam. Akcí je spousta a lidé jsou zahlceni nadměrnou produkcí.

Když tak poslouchám, musím se zeptat, má podle vás význam si život plánovat nebo ty události nechat plynout a počkat, co vzejde?

Myslím, že záleží na povaze věci a od toho se odvíjí můj daný přístup. Co mám však ověřené, že když člověk opustí nějaké svoje strachy a něco si umane, řekne si, že za tím půjde, tak je možné všechno a vytyčené zvládne. Například na první Listopadové kozelce jsem byla úplně sama. Neměla jsem žádné finanční prostředky a akce byla zdárná. Pořádala jsem ji jako benefiční a tenkrát jsme vydělali asi třicet pět tisíc korun, které jsme posléze věnovali nemocnici.

JAN ODSTRČIL